Muž, který miloval ženy
L’Homme qui aimait les femmes
The Man Who Loved Women
Režie:
François TruffautScénář:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHrají:
Charles Denner, Brigitte Fossey, Geneviève Fontanel, Leslie Caron, Nathalie Baye, Sabine Glaser, François Truffaut, Jean Dasté, Roger Rose, Roger Leenhardt (více)Obsahy(1)
Bernard Morane byl nenapravitelný sukničkář, který během svého života svedl nespočet žen. Desítky z nich se na začátku filmu scházejí na provinčním hřbitově, aby se se svým svůdcem rozloučily na jeho poslední cestě. Poté je v retrospektivě vyprávěn příběh tohoto muže, pro něhož ženy byly vždy neukojitelnou vášní...
Truffaut byl za režii tohoto snímku nominován na MFF v Berlíně v roce 1977 na Zlatého medvěda, o rok později film získal další tři nominace na Césara za hlavní mužský herecký výkon (Charles Denner) a za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Nelly Borgeaud, Geneviéve Fontanel). V roce 1983 natočil režisér Blake Edwards remake s Burtem Reynoldsem v hlavní roli. (liborek_)
(více)Videa (1)
Recenze (52)
Z Truffautových filmů, které jsem zatím měla možnost vidět, je tenhle pro mě nejslabší. Měla jsem z něj pocit, jako by bylo nutné vypotřebovat všechen materiál. Zkrátit aspoň o půl hodiny by nezaškodilo. Po velmi slibném začátku, kdy Bertrand (nikoli Bernard, jak se píše v obsahu filmu) složitě pátrá po totožnosti ženy, z které zahlédl v čistírně jen nohy, už jen jedna milenka střídá druhou, v módě 70. let vypadají všechny stejně a až na výjimky většinou splývají. V druhé polovině filmu píše Bertrand knihu - své záletnické memoáry - kde také jen recykluje stále stejné úvahy. Je zdůrazňována Bertrandova posedlost ženskýma nohama v rozevláté sukni a na vysokých podpatcích, ale těch nohou bylo v celém filmu nějak moc. Napadlo mě: co by chudák Bertrand dělal dnes, když každá nosí džíny a kecky? ()
Truffaut strčil koule do drtičky odpadů a nejen že mu nádobíčko přežilo, ono se vrátilo silnější než dřív a ještě k tomu našel spoustu zajímavostí jako cenný známky, peníze a šperky. Dalo by se v případě tohoto filmu mluvit o velmi hloupém nápadu, který není možné zrealizovat vkusně. To se ovšem Truffautovi z důvodu více než pochopitelného - je úžasný režisér a hlavně moc dobře věděl, o čem točí - povedlo znamenitě. Takhle dobrý film by nikdy nemohl vzniknout, kdyby příběh psala osoba tradičně smýšlející v oblasti vztahů. "Ty nemiluješ lásku, ty miluješ představu lásky." Na rozdíl od většiny současných casanovských děl zde nejde o ego, o reputaci, ani se nehledá pátá osudová láska. Případ zdejšího hrdiny je mnohem více anticky tragický. Naprostá samota a sebetrýznění. Přesto spokojenost a úspěch. Hlavní postavě fandíme, protože cítíme upřímnost vůči sobě, byť ve vztahu k ženám je roboticky chladný a nedovolí víc než chvilkové pozastavení, jedno dvě čísla, ale určitě si neber župan a nelehej ke mně, taxík už čeká. ()
„Všichni vaši přátelé jsou bývalé milenky. Kdyby ta pohovka mohla mluvit, vyjmenovala by telefonní seznam.“ François Truffat zvolil nepochybně zajímavé téma. Charles Denner mu ústřední postavu skvěle odehrál a navrch své vyprávění ve filmu obdařil krásným hlubokým hlasem. Žel s postavou muže nemocně posedlého touhou svádět spoustu žen, které si vyhlídne, jsem měl docela problém a sledovat jeho nekonečné avantýry pokaždé s jinou ženou nebylo vždy pro mě snadno stravitelné. Ještě úvodní pátrání po jméně slečny dle poznávací značky vozu mě velmi bavilo. Hlavní problém nastal, když se děj posunul do cyklicky monotónního stereotypu. Menší zásah, kdy mě film konečně přikoval, se začal pro mě konat až s pasážemi, kdy se Bernard stává spisovatelem autobiografické knihy o svém životě. Linie kolem psaní, přepisování a pokusů o vydání knihy včetně nasledující známosti to pěkně oživila, začala dodávat příběhu nejeden osvěžující moment (ať už černobílé sekvence z dospívání nebo jedna z klíčových dramatických scén u doktora) a líbila se mi v její souvislosti i ona myšlenka přetavit barvité, leč rozporuplné životní zkušenosti v důstojnou stopu po svém životě. V poslední třetině, kdy tato linie dostává nejvíc prostoru, mě Truffautův snímek dost uhranul, ale silné 3 hvězdy jsou stejně maximum, které aktuálně dokážu zpracování příběhu Muže, který měl rád ženy ve výsledku dát. [70%] ()
Tak tuto sa Truffaut ako rejza trochu sekol : uvod je nudny, cely film nema poriadne tempo, ide len o retrospektivu - ako 1 chlap spomina na krasne samice okolo seba. Mylujem samyce, ale trochu zamrzi to, ze pribeh stoji, nikam nesmeruje a tempo je v strede doslova ospale, i tak ale nadpriemer : 76 % ()
Galerie (31)
Zajímavosti (1)
- V úvodu filmu se za projíždějícím pohřebním vozem mihne sám režisér Francois Truffaut. (poz3n)
Svým tematickým zaměřením může tento film připomenout řadu filmů jiných - namátkou se na mysl derou snímky jako Já, truchlivý bůh, Alfie, Město žen, Casanova '70, Libertin či Hitch: Lék pro moderního muže - obecně se mi zdá, že archetyp Dona Juana - neodolatelného svůdníka a sukničkáře - je ve světové kinematografii velmi populární a hojně zastoupený, a sám mám tento typ filmů velmi v oblibě. V tomto případě se mi líbil obzlášť, protože mě nadchla neobyčejná kultivovanost dialogů (ne nepodobná filmům jiného mého velkého francouzského oblíbence, Clauda Chabrola) a úchvatné herecké ztvárnění titulní postavy - jméno Charles Denner mi bylo až dosud neznámé, ale stačil jediný film, abych tomuto herci bezvýhradně propadnul. Když si k tomu filmu přičtu neobyčejnou frekvenci krásných žen, které se v něm objevují, a samotnou skutečnost, že jsem se v hlavní postavě dosti poznal (och, už dlouhá léta sním přesně o takovém pohřbu, jako měl filmový Bertrand Morane) a intenzivně prožíval jeho osud, je to pro mě dostatečným důvodem, abych byl z takového filmu naprosto unešený - a současně krajně rozrušený. Marná sláva, ale asi na mě stejně nejvíc působí filmy, s jejichž hrdiny se mohu identifikovat - u tohoto filmu to vyšlo dokonale, a já jsem bezprostředně po jeho zhlédnutí prostoupen posmutnělou a přiopilou náladou, ve které se mi chce držet smutek za smrt imaginární postavy z filmu starého 39 let - jaký to paradox a směšná situace! Přál bych si jednou umět psát tak nádherné scénáře, jako je tento - nevybavuji si z poslední doby film s mistrnějšími dialogy (možná i proto, že takové filmy už se dnes netočí). V kombinaci s Dutourdovou knihou Hrůzy lásky je tento film možná nejlepším svědectvím o proměně vztahů ve 20. století, jaké znám. UPDATE 19.4.2020 - Když jsem dostal po 4 letech chuť vidět ten film znovu, opět se mi velmi líbil - a nově mě přinutil přemýšlet o titulní postavě. Bertrand Morane je zde vlastně vykreslen jako takový svérázný podivín, který se neustále štve za novými a novými ženami - jedna z nich mu sdělí, že je těžké mu v čemkoli odmítnout, protože má zvláštní způsob, jak o něco požádat - jako by na tom záležel jeho život - a ta umanutost, s níž si žene Bertrand žene za svými cílem, je skutečně fascinující. Někdo takový takřka nutně musel zemřít předčasně, chce se napsat. Současně je to ale i smutná postava - Bertrand nemá žádné přátele ani rodinu,(manželstvím ostatně opovrhuje) a jediným smyslem jeho života jsou ženy, které jsou jeho celoživotní vášní a posedlostí, která ho nakonec vlastně dožene. Člověk by mu naivně mohl jeho milostné úspěchy závidět, ale myslím, že film přesvědčivě ukazuje, že byly vykoupeny příliš velkou cenou, a že to za to vlastně asi nestálo. Protože nakonec po něm zůstane jen jedna kniha, o jejíž literárních kvalitách lze diskutovat. A tak mi nakonec bylo Bertranda jen líto. Myslím, že ten film je v mnohém ohledu velmi teskný a že obsahuje spoustu zajímavých myšlenek o ženách, a že jsem se na něj díval trochu jinýma očima než prve, a určitě se k němu zase jednou rád vrátím. () (méně) (více)