Hamlet

Kenneth Branagh opravdu pojal každou ze svých shakespearovských adaptací úplně jinak. Tentokrát je vše přiznaně teatrální, od jevištního rozestavení herců v mnoha scénách až po herecké výkony samotné. Výborné je samozřejmě herecké obsazení, přičemž počet pidiroliček obsazených hvězdnými tvářemi ukazuje, jaké jméno si režisér udělal. Přiznávám, že jsem se bál čtyřhodinové délky, ale ukázalo se, že zbytečně. (13.02.2022)

To, co tady kdysi vydal na videokazetě Intersonic jako Branaghova Hamleta, není nic jiného než televizním ořezem 4:3 zmrzačené torzo zkrácené na dvě hodiny. Ačkoli i přes tato technická omezení probleskuje režisérova genialita, nemůžu s čistým svědomím hodnotit, protože původní verzi jsem bohužel neviděl. P.S. Po zhlédnutí čtyřhodinové verze v širokoúhlém formátu mohu udělit rovnou "pětku" a uctivě poděkovat MagicBoxu. (19.02.2007)

Emoce, Síla, Tragédie. Hamletův příběh mě vždy přitahoval. Několikrát jsem se do tohoto kolosu během posledních let neúspěšně pustil - toto byl třetí nebo snad čtvrtý pokus, ale teprve teď jsem měl tu pravou náladu. Nejdřív jsem si chtěl Hamleta přečíst kvůli maturitě, ale elektronicky mě tragédii nudilo číst, tak jsem si pustil skvělou audio dramatizaci (Jan Šťastný, Jiří Štěpnička), ale tak nějak jsem pořád tápal ve tmě, co si o dánském princi myslet, koneckonců to bylo určeno pro divadlo, jako hra, tak jsem tedy zaostřil na filmové adaptace a nejvíc se mi od pohledu vždy líbila právě ta Branaghova, ač se svou stylizací dost odlišuje od klasického pojetí Hamleta, coby středověkého příběhu. Hlavním problémem mé neschopnosti sledovat tento film však byl jazyk, klasická angličtina je lehce zvládnutelná, jenže ta "shakespearovština" bez titulků je zkrátka velmi komplexní, o něčem jiném, ještě navíc když film má čtyři hodiny. Branaghův Hamlet je vše, co ve filmařině hledám, dokonale fungující příběh, dialogy a monology postav podřízené (obdobně jako u Dostojevského) afektovaným projevům, přehnaným projevům, emocionálním, které ukazují postavy takové, jaké jsou, ne takové, jak chtějí být viděny, což jsem zjistil po přečtení Bratří Karamazových, mě nesmírně láká, nebýt další chladná flegmatická tupá loutka, co dělá "Hmm". Emoce, emoce, emoce, živí duši, vizuální orgie i bez vizuálních efektů, tragičnost, kterou nádherně podkresluje hudba, oh, no zkrátka nádhera. A sám Branagh si Hamleta střihl tak perfektně a skvostně, tak magnetizujícím dojmem, že jsem si skoro říkal, jestli nepřekoná svého Jindřicha V. Na pomoc Keneth přizval plejádu známých hereckých veteránů, ale ze všech mi v mysli utkvěla nejvíc Kate Winslet v roli Ofélie. Celé mi to připomnělo Občana Kanea a 2001, filmy, které jdou svou genialitou až za hranice mého chápaní a schopnosti je docenit tak, jak zasluhují. U Hamleta je rozdíl v tom, že se dá krásně číst, ale je odvyprávěn tak úchvatným vizuálem, že mě omráčil. (13.10.2012)

Miluju Shakespearovu tvorbu, převážně jeho tragédie a Hamlet je jedna z mých nejoblíbenějších a co se K. Branaghovi povedlo, to je skutečné veledílo, takhle mistrně převést Hamleta na stříbrné plátno to se jen tak nevidí, emoce byly ždímány až na samý okraj... neskutečně naplňující, dokonalé po všech směrech. Být, nebo nebýt? Tak se musím ptát! Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu, nebo se vrhnout proti moři útrap a rázem všechno skončit? Zemřít, spát! Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení lidského těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt. Ve spánku snad i snít. Tady to vázne. Jaké sny zjevují se po smrti, když vyvlékli jsme se z tělesných pout? Při tomhle couvnem. Tahle okolnost nám prodlužuje dlouhé přežívání. Protože kdo by strpěl krutost světa, svévoli tyranů a posměch blbců, zhrzenou lásku, nedobytné právo, nadutost úřadů, zavilost malých, s níž ničí všechno, co je přerůstá, kdo by to snášel, kdyby stačilo jen jednou bodnout a mít rázem pokoj? Kdo by dál nesl těžký náklad žití, necítit strach z čehosi po smrti, z neznámých krajů, odkud nikdy nikdo se dosud nevrátil, strach, který nám svazuje ruce a nutí nás žít, jak nechcem, místo vznést se do neznáma? Tak myšlení z nás dělá zbabělce. Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým rozumováním chřadne, ztrácí dech, a co mohlo být útočné a rázné, se najednou jen pomotá a zmate, až z toho není nic. Tiše, jde sem půvabná Ofelie. – Vílo, vzpomeň v modlitbách na mé hříchy. (15.06.2015)

Zpočátku jsem byla pro ****. Postupně mi všechna ta velkolepá pseudorealističtější přeplácanost začala lézt krkem a postavy nudily. Bláznivého Branagha si neumím představit tak, aby to nepůsobilo křečovitě, takže mne nepřekvapilo, že jsem mu předstírané šílenství „nespolkla“. Co mne ale zarazilo byl fakt, že jsem mu nevěřila ani ty vážné pasáže a tíživé vnitřní monology. Snad jen křehká Ofélie zde působí živě. Konečné hodnocení padá „jen“ na „lepší“ dvě hvězdy. Proč? Protože ty čtyři hodiny nespokojenosti jsou ubíjející. (A tak „můj“ Hamlet nadále zůstává tmavovlasým, manoidepresivním cvokem. :) (19.12.2013)