La leggenda di Enea

Steve Reeves, největší hvězda mytologického žánru, který se pro podobné titánské postavy snad narodil, osobně si nedovedu představit lepší volbu i coby Herkules je podle mne zatím nepřekonán. Z pozice nejvýdělečnějšího herce toho podžánru, se mu dostávalo nejvyšších rozpočtů, samozřejmě i gáže, avšak v rámci úspor bylo natáčení přemístěno do mnohem lacinější Jugoslávie, bohužel žánr pomalu ale neodvratně umíral, začalo se šetřit, kde se dalo, recyklovala se hudba, kostýmy, kulisy i celé záběry (převážně davové a bojové), žel ani Steve Reeves nebyl ušetřen, což se zde dosti negativně ukázalo. Příběh doznal několika změn, spousta postav byla vyškrtnuta, jiné zredukovány, některé byly sloučeny a jiným se zas posunul charakter, nejvíce je to patrné na postavě Turna, krále Rotulů, ve filmu je to zákeřný ničema, podrazák a dalo by se říci i zbabělec, u Vergilia je to postava čestná, statečná a pro svou nenávist k Aeneovi má opodstatnění, Lavínii se dvořil a byla mu i zaslíbená jejím otcem, byť k tomuto činu byl dotlačen manželkou Amatou, takže jeho nárok na ní byl čistě legitimní, to že se proti sobě tedy oba heroyové postavili, byla jen zlovůle bohů, takto popisuje Vergilius jejich souboj: „V té chvíli klesl po hrdinském boji, hodném oslavy básníků, k zemi i Turnus.“, podle chování jeho filmového obrazu asi těžko, tam používal lsti (což by nebylo nic až tak špatného), ale hlavně bázlivě utíkal před sokem, k otevřenému boji je spíše nucen. Některé výjevy z filmů se odehrávají dříve, například Aeneova radost i tesknění při pohledu na nástěnnou malbu, kde byla zobrazena trojská vojna, to se opravdu stalo, ale v Kartágu u královny Didony, nebo soutěž o krásný pás, ve kterém Aenea porazí Turna, původně ji uspořádal sám Aeneas na Sicílii, když se šel poklonit k otcovu hrobu, obyčejnou lukostřeleckou soutěž, kde za terč sloužil holub uvázaný stuhou na vrcholu lodního stožáru, filmaři okořenili závody koní přes překážky, naopak stať o přátelství Nisuse a Euryaluse byla zachována, byť Nisuse proklály nespočty šípů, u Vergilia padl díky nespočtu utržených ran „Nisus se nato jako beze smyslů vrhl do středu Rutulů, v zuřivém boji utrpěl nesčetně ran, ale Volcenta (velitel jízdy laurentský) zabil. Spokojen s pomstou se přivlekl k tělu svého druha a jejich duše odešly společně do říše stínů.“ Trochu zmatek panuje okolo režiséra, v titulcích jsou oba, Albert Band, otec režiséra Charlese Banda, který nás oblažuje takovými „skvosty“ jako například Parazit s Demi Moore a Giorgio Rivalta, na americkém a francouzském plakátu je uveden pouze Band, na německém pouze Rivalta a na italském jsou oba. Rivalta je uveden v titulcích jako režisér italské verze a všeobecně je považován za tvůrce filmu, natočil pouze čtyři filmy a to ještě u dvou byl pouze spolurežisér, mnohem zkušenějšího Viktora Tourjanskeho, který měl zkušenosti už z němého filmu a po svém nedobrovolném odchodu z Ruska se uchytil v Itálii, jako režisér dobrodružných filmů. Ono je v podstatě jedno, čí jméno se stkví v titulcích, důležité je jak byl zrežírován, výsledek však příliš oslnivý není. Vedení dialogových scén je průměrné, bojové scény jsou uspokojivé a řízení komparzu prachbídné, statisté občas neví co mají činit, zmateně se potácejí (naštěstí ne úplně v hlavním záběru, spíš divák musí sledovat okraje plátna), přičemž závěrečné souboj působí jako zjevení, je zrežírován zručně, navíc i vybrané lokace jsou zdařilé (hrdinové se brodí nízkou vodou v řídkém lesíku), byť mohl býti delší. Nejsem sice vojenský expert, ale co se týče taktiky, kterou použili etruskové k odražení volské jízdy vedené jejich královnou Kamillou, nezdá se mi zrovna nejvhodnější, tím, že nechají vjet nepřátelskou kavalerii do svých šiků, kde ji mají zastavit lučišníci, těch je asi pět, byť jezdci padají z koní jako by jich tam bylo stokrát více. Další věcí vůči níž bych měl výhrady jsou kostýmy, na můj vkus jsou až příliš kreativní, etruská jízda vypadá jako oddíl ku-klux klan, bílé (většinou) kožešinové oblečení, bílý plášť s kožešinovou kapucí a ty bizarní útvary, kterými oblažili kostyméři vojáky obou stran na přilbicích, to je kapitola sama pro sebe. Opravdu se mi líbili akorát kostýmy prostých lidí a trojanské, i když je zajímavé, že úplně nekorespondují s výzbrojí z předešlého filmu (asi byly zadané, tak si opatřily z filmu Paris a Helena z roku 1956. Aeneas měl dostat od své božské matky Venuše, nádhernou novou zbroj, kterou vyrobil její muž Vulkán „Vykoval mu dlouhý ostrý meč, hrotitý oštěp, tvrdý náprsní pancíř s obrazem Gorgony, pravou i levou holeň a zářivě lesklou přílbici, nakonec velký neprůstřelný štít, který vyzdobil obrazy z příštích dějin říše, jež měla vyrůst z Aeneova města.“, ten má akorát novou helmici, když se vrací od etrusků a na závěrečný souboj i brnění, štít nemá nikdy, Turnus má v zásobě dokonce dvě helmice. Giovanni Fusco, jenž spolupracoval i na předchozím filmu, tentokrát povolil uzdu své fantazii ještě více než minule a složil trochu zvláštní hudbu. Fusco, nepříliš kovaný v mytologickém žánru, avšak velmi zkušený filmový kompozista (první film ohudebnil v roce 1936), jehož doménou byly psychologické filmy, proto ani příliš nepřekvapuje, že se vzdálil standardnímu pojetí, tak jak jej známe z amerických filmů v podání Miklose Rozsy a Maxe Steinera, nebo z italských Angela Francesca Lavagnina, tam kde divák či posluchač je zvyklý očekávat hřmějící velký orchestr, Fusco používá často sólové nástroje – klavír, flétnu, hoboj, pro hlavního hrdinu složil flétnový motiv doprovázející vojenskými bicími, třeba scénu, kdy se divák poprvé seznámí s Laurentským hradem, jinak to sídelním městem krále Latinů, běžně by se použily vznosné fanfáry a jiné heroické motivy, Fusco naopak používá osamělou trubku, většina jeho motivů je jednoduchá až primitivní, takže má spíše blíže k pojetí hudby, jak nám to předvedl v roce 1961 (paradoxně ve stejném roce v jakém Fusco zkomponoval La Guerra di Troia) Piero Piccioni v Romulus a Remus, kde se také spíše soustředí na psychologii, než hrdinské motivy, oba předznamenali cestu, po níž se vydal například i Teo Usuelli v roce 1964, když komponoval svoji lehce experimentální muziku k filmu Saul e David (jeho hudba se mi líbila přece o trochu více, než v Aeneovi). Osobně jsem byl filmem zklamán a považuji jej, spolu s Il Terrore dei barbari za nejslabší film v němž můj oblíbený herec Reeves hrál. Bohužel ani on nedokázal svým nepopiratelným charismem zachránit film, jak jsem již podotkl výše, byl nejlepší volbou pro titulní roli, jeho lehce opálená vypracovaná muskulatura, husté vlasy, krátkostřižený vous, pohled upřený do dáli, vzpřímené držení těla a rozhodná chůze, z něj činila ukázkového hrdinu antických filmů, škoda jen, že nebyl znovu povolán režisér předchozího dílu Giorgio Ferroni, jehož doménou byly mytologické filmy s výbornými akčními scénami, ve kterých byl opravdový mistr. Jména jsem uváděl ve tvarech převzatých z latiny, protože Vergilius byl římský autor, takže neuvádím mnohem známější, jako např. Odysseus, nýbrž Ulixes, tak i Aenea, nikoliv Aineiáse. (03.12.2007) (méně) (více)