Poslední závod

Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 % (27.03.2023)

Popravdě řečeno nevím. Mám to s pro a proti tak napůl. Sice beru jako zajímavé ozvláštnění, že film je vyprávěn očima Čechům vlastně neznámé postavy, ale přece jen jsem se těšil na film o Hančovi a Vrbatovi. Přičemž Vrbata si skoro neškrtl, až trochu na konci. Líbila se mi kamera a výprava a kostýmy, velmi dobře vše zvolené, nabízející určitou atmosféru doby. Jenže pak do tohohle historického obrazu začaly postavy promlouvat současnou češtinou stylu "jdi do prdele" apod., což veškerou navozenou atmosféru hnedle zrušilo. Problémy vztahů jsou rovněž podány moderním pohledem, před sto a něco lety ženy ještě pořád neradily mužům, co dělat se svými životy nebo jak se rozhodnout, protože tehdy muži měli holt v rodinách ve všem hlavní slovo. Obecně kolem psychologie postav to šlo hodně dalekým obloukem, což je škoda, hned by to film pozvedlo na vyšší úroveň. Podobně na téma česko-německých vztahů je v tom moc cítit moderní pohled... Zlatí Krakonoš a lyžníci, tenhle film by trumfli i dnes. Takže fakt nevím, takové přesně 2,5 *. (26.03.2023)

Dokumentarista a scenárista Tomáš Hodan se zkušenějšímu Marku Najbrtovi díval přes rameno při filmování Čertího brka a Prezidenta Blaníka zjevně důsledně. Jeho celovečerní režijní prvotina totiž nabízí o poznání víc než „jen“ důstojné zfilmování výrazného historického příběhu o dvou kamarádech, kteří za tragických okolností nalezli smrt v krutých horských podmínkách. Natáčení na lokacích totiž dodává vizuální stránce hloubku a zvuk ledové vichřice bourá aparatury kina. Je velmi příjemné vidět řemeslně precizní snímek vzniklý v našich podmínkách, přesto se však určitým chybkám vyhnout nepodařilo. Předně jde o občasnou zkratkovitost, nedotaženost některých linek a témat – což je zřejmá daň za jejich velký počet, navíc rozkročený mezi dvěma časovými liniemi. Přestože by jejich propojení mohlo působit organičtěji, pohybujeme se na úrovni pro současnou tuzemskou tvorbu poměrně vzácné – totiž hledání nedostatků okem náročného diváka. Jako celek je však Poslední závod rozhodně zdařilým kouskem, kterému srdíčko nechybí. Více zde. (25.03.2022)

Pěkný víkend v Hluboké nad Vltavou vedl k objevu klasického komorního biografu, v němž promítali českou novinku. Přesně takový film takovému kinu slušel, proto jsme s přítelkyní neváhali. A ten víkend nám díky Poslednímu závodu začal příjemně. Velmi dobře zahrané, natočené, napsané a nastříhané. Poslední půlhodina dokázala pořádně píchnout u srdce. Kvalitní český film. (25.03.2022)

Toto srozumitelné adrenalinové drama o přátelství mezi soupěři je nejpůsobivější  nahoře ve vánici. Kolem Hančova a Vrbatova pomníku nad Mísečkami chodím na běžkách již od dětství, stejně tak do nedaleké horské boudy. Hodně by mě zajímal pestrý život zapomenutého Emericha Ratha, který se pokusil zachránit Bohumila Hanče. Film se snaží postihnout vše. Od sociální a politické situace v Sudetách před první světovou po padesátky. Potěšilo mě, že natáčení probíhalo skutečně v Krkonoších. (11.11.2022)