Poslední závod

S odstupem necelých 70 let vznikla nová pocta českému ski. Příběh Hanče a Vrbaty nově vzpomenul také na Emericha Ratha, což je jedině dobře. Poskládat tolik příběhů v jeden celek nebylo snadné a výsledek je nad očekávání výtečný. Český nacionalismus z doby konce Rakousko-Uherska, bergfilm, sportovní drama a pokrytectví 50. let, to vše zrcadlí naši národní povahu a zátěž, kterou v sobě nosíme. Poslední závod je vystavený na podobném oblouku jako Obslouhoval jsem anglického krále a nevšedně mu to svědčí. Film roku. (31.01.2023)

Výborná záležitost s přesahem. Není to jenom o příběhu Hanče a Vrbaty a o tom, proč mají pomník na vrcholcích Krkonoš. Ukazuje to i náladu na sklonku doby Rakouska-Uherska mezi Čechy a Němci a zachází to až k období totálního komunismu, čímž si film taktéž velice umě kope i do tohoto režimu. No a v mezičase vypráví smutný příběh Hanče a Vrbaty, který v první polovině je víc v poklidu, aby z toho ke konci udělal hodně atmosferický survival horor. Za mě super a herecky to tu taky fantasticky jiskří, byť nejlepší je tu opět Oldřich Kaiser. Jeho role je zde naprosto fantastická. Přitom komunisty v původním filmu Synové hor totálně smazaná. (28.03.2023)

Dokonale strhující podívaná, které se podařilo skloubit sportovní film, drama o přežití, studii česko-německých vztahů před první světovou válkou i temných let padesátých. Tomáš Hodan vypráví příběh se stejnou jistotou jako scenárista i jako režisér, závod bere dech, ale nejde zdaleka jen o něj. Emericha Ratha sice rehabilituje malinko na úkor Václava Vrbaty, ale i to je napsáno a natočeno tak chytře, že to nakonec vůbec nevadí. Z obsazení po zásluze trčí Kryštof Hádek a Oldřich Kaiser, potěší ale také spousta skvěle zahraných vedlejších rolí od Judit Bárdos přes Vladimíra Javorského po Jaroslava Plesla. Cením, že si tvůrci dali tak záležet na historické přesnosti a vše na mě působilo opravdu autenticky. (02.04.2023)

Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 % (27.03.2023)

Poslední závod je technicky velmi dobře natočený survival a na poli českého filmu rozhodně silný nadprůměr, který je třeba ocenit. Má jediná (ač obrovská) výtka směřuje k zvolenému stylu vyprávění, kdy se Tomáš Hodan zřejmě víc zabýval tím, jak harmonicky skloubit dvě časové linie, než aby se ujistil, že efektivně a srozumitelně odvyprávěl kritický okamžik celého dramatu. Místo toho před divákem v tu chvíli zatajuje informace, aby pak mohl rádoby překvapit prapodivným flashbackem ve flashbacku, u nějž jsem byl v jinak srozumitelném příběhu zmaten na druhou a místo dobrého pocitu z porozumění klíčového momentu mi mysl zaplnila řada všetečných otázek (Kde se tam Vrabata zničehonic vzal? Proč tam vůbec šel? Proč o tom nikomu neřekl? Proč daroval svůj kabát, který sám pro svou záchranu potřeboval? Jaká byla v tomto případě časová kontinuita? Proč absentoval většinu stopáže filmu, když jde najednou o tak zásadní postavu? Proč si Hodan zbytečně sabotuje vlastní film takovou podivnou scenáristickou kličkou?...). Prostě úplně zbytečná a blbá vada na kráse jinak dobrého a velmi zajímavého českého filmu, jemuž ty čtyři hvězdy nakonec ještě dám, ale teda... mohlo to být jinde. (18.04.2022)