Zabitá neděle

Nepochybně zajímavý film. Mezi spoustou méně známých herců vyniká Míla Myslíková nebo Jan Vostrčil, který si možná ne náhodou zopakoval kapelníka z Konkursu. A samozřejmě Ivan Palúch v hlavní roli důstojníka Arnošta. Oceňuju famózní práci s kamerou, třeba ve scéně s prostitutkama nebo v závěru. Zdánlivě prázdný a bezduchý úvod k přednášce o střelných zbraních podává jasný obraz toho, co si lidi, dokonce i sami důstojníci, o armádě mysleli. Není pak divu, že důstojník s nijak vysokým míněním o armádě a svém vlastním konání utápí svou prázdnotu v nicotných debatách o řeřichách a jiřičkách, vrcholem je pak absurdní sepisování protokolu s dívkami, které se opalovaly ve vojenském prostoru. Stejně nesmyslné, ale o to půvabnější jsou Arnoštovy debaty s malou holčičkou Ingrid ve stylu: „Nemůžu bejt prezidentem. Prezident musí umět anglicky.“ (!) Je jasné, že ve všech svých obrysech a v celkovém negativistickém vyznění musel film provokovat a není divu, že ho hned zakázali. Nicméně přiznávám, že ve vší té obrazotvornosti a těžko pochytitelných symbolických odkazech jsem to asi úplně nepochopil. (11.04.2009)

,,Co jsem to vlastně včera chlastal?! Pane bože, je to vůbec možný? Uvalit dvě kila!" Totální satira na společenskou situaci v roce 1969. Režisérka Drahomíra Vihanová stihla natočit černě a pesimisticky vykřeslený pohled na konec pohnuté doby, bohužel diváci mohli tento snímek zhlédnout až 21 let poté. Film vidím teprve v roce 2017 a svou jedinečnou atmosférou rozhodně nestárne. Mírně psychologický příběh s poněkud náhle smutným koncem, prokládaný mnoha zajímavými scénami s klasickým i absurdním humorem, satirou a vyloženou provokací. Máme tady excelentní zpracování nudy, včetně extra záběrů na dopis o ponožcích v hrnci, krájení chleba žiletkou nebo střílení myší v pivnici. Mě to celé hodně bavilo, zasmál jsem se třeba na dialozích Arnošta s malou holčičkou o prezidentovi-bláznovi, který musí vědět anglicky nebo o řeřichách. Hlavní postava Arnošta byla zajímavo stvárněna v té době málo známým Ivanem Palúchem, v namluvení postsynchronů pak své hlasové umění, včetně odvazové lidové písničky Ej, čo koho do toho... předvedl Bořivoj Navrátil. Speciální lahůdkou filmu je kauza nahých dívek opalujících se ve vojenském prostoru a následním sepisováním "protokolu". ,,Von nemá péro a sepisuje tady s náma nějaký idiotský protokoly!" :-) :-) :-)) 95% Komentáře: argenson, Fifer, IvonaK. (19.03.2017)

Výstižná skica krize materialistické existence. Den sváteční se stává důstojníkovi lidově demokratické armády, nevěřícímu již ani v pevnost vlastní ruky, trýznivou pouští kocoviny a prázdnoty, písečným vyvrcholením banálního týdne. Metafyzická marnost se zvrací v prázdné kapsy, hostie v suchý chléb, Dekalog v absurdní hesla po stěnách a fráze nesdělného jazyka, růženec v bubínek rozklepaného revolveru, modlitba v samomluvu... Postupně se rozšiřující výseč zvolna odkrývá stejnou prázdnotu v celém maloměstě: horko, špína a strnulost vojákovy cimry se rozpínají celým městem, které se tak proměňuje v jedna velká kasárna či lágr, jehož obyvatelé se pohybují jen po vytčených trasách svého zvnitřněného, sakralizovaného stereotypu. Odcizeným dusnem prorůstají jen zdánlivě osvobozující sny o lásce, přátelství či manželství, ojediněle přetavené v tělesné excesy – svou špinavou pomíjivostií frustrující – rozkoše. I ty jsou však prostoupeny tísní samoty a spíše zesilují bolest prožívaných vteřin, než aby ji tišily. (23.07.2011)

Režisérka filmu tvrdí, že po natočení Zabité neděle jí schvalovací komise oznámila, že film nemůžou pustit do distribuce, protože je velmi depresivní a beznadějný. To je ovšem pravda, ale zavírat ho za to do trezoru dokázali jen tupounští hlavouni, jakými komunisti byli. Zabitá neděle je mistrovsky natočený příběh o vojákovi, který tráví svůj čas mezi zdmi vojenské pevnosti a svoje beznadějné tápání po životě utápí v alkoholu. Film je natočen chvílemi až dokumentárním způsobem a kameramani filmu předvádí svoje umění. Výborné prostředí Josefovské pevnosti a jejího blízkého okolí skvěle dotváří depresivní a znuděnou atmosféru. (Pro příznivce metalové hudby bude jistě zajímavostí, že ve vojenské pevnosti Josefov se už kolikátý rok vždy v srpnu odehrává kultovní festival Brutal assault). Škoda, že se Drahomíra Vihanová k natáčení filmu vrátila až v roce 1994, mohla z ní být svým způsobem druhá Věra Chytilová, její styl byl v nějakých aspektech vcelku podobný. Každopádně Zabitá neděle patří do československé filmové špičky konce šedesátých let 20. století. (23.04.2016)

Když jsem slýchával, jak že je Zabitá neděle existenciální a pesimistická...no jasně, je to tak trochu český Dillinger je mrtvý, ty západní vlivy jsou tam znát, ale zároveň je to neuvěřitelně vtipný film! Už dlouho jsem se u ničeho tak nezasmál. Geniální Palúch ve své snad nejlepší roli, se jako "vojenský pán" celý den fláká, vzpamatovává z kocoviny, načež se opět těžce ožírá, každého /muže i ženy/ stírá obhroublými cynickými hláškami, loudí peníze kde se dá, hraje si s nabitou pistolkou namířenou neustále směrem na svou hlavu a mezitím vede s malou holčičkou filozofické hovory o problematice řeřichy. Zabitou neděli prostě nelze nemilovat! Vihanová byla opravdu dobrá, všechno co jsem od ní viděl, má vysokou kvalitu. (05.05.2014)