Zabitá neděle

Hodně hořké, ale často i vtipné. Překvapivě záživné hrdinovo plácání se od ničeho k ničemu, přežívání od výplaty k výplatě…a pokud není v kapse ani koruna, stačí zajít na osamělou ženou toužící po muži. Vojákův prázdný život vyplňovaný flákáním, plkáním o blbostech, chlastáním a následným střízlivěním, nebo v lepším případě znuděným přednášením o zbraních civilistům (kteří tomu stejně nerozumějí) je však na druhou stranu i ubíjející…a to nejen pro diváka, poněvadž hlavní hrdina si neustále pohrává s myšlenkou na sebevraždu (chvílemi to připomíná hraní ruské rulety samotného se sebou). A pak je zde řada symbolismů (třeba v případě děvčátka, mladé holky a vlastně i starší ženy), z nichž jsem některé úplně nepobíral. Akorát ty 2 „civilistky“ byly jak vystřižené ze Sedmikrásek (a když k tomu připočtu ještě ty prostitutky, tak se rozhodně nedá říct, že by paní režisérka byla puritánka). Silné 4* a někdy v budoucnu bych si film rád zopakoval (a znovu se pokusil některé scény rozluštit). „Zapomeň vše co jsi viděl a slyšel – mlč!“ (14.05.2014)

,,Co jsem to vlastně včera chlastal?! Pane bože, je to vůbec možný? Uvalit dvě kila!" Totální satira na společenskou situaci v roce 1969. Režisérka Drahomíra Vihanová stihla natočit černě a pesimisticky vykřeslený pohled na konec pohnuté doby, bohužel diváci mohli tento snímek zhlédnout až 21 let poté. Film vidím teprve v roce 2017 a svou jedinečnou atmosférou rozhodně nestárne. Mírně psychologický příběh s poněkud náhle smutným koncem, prokládaný mnoha zajímavými scénami s klasickým i absurdním humorem, satirou a vyloženou provokací. Máme tady excelentní zpracování nudy, včetně extra záběrů na dopis o ponožcích v hrnci, krájení chleba žiletkou nebo střílení myší v pivnici. Mě to celé hodně bavilo, zasmál jsem se třeba na dialozích Arnošta s malou holčičkou o prezidentovi-bláznovi, který musí vědět anglicky nebo o řeřichách. Hlavní postava Arnošta byla zajímavo stvárněna v té době málo známým Ivanem Palúchem, v namluvení postsynchronů pak své hlasové umění, včetně odvazové lidové písničky Ej, čo koho do toho... předvedl Bořivoj Navrátil. Speciální lahůdkou filmu je kauza nahých dívek opalujících se ve vojenském prostoru a následním sepisováním "protokolu". ,,Von nemá péro a sepisuje tady s náma nějaký idiotský protokoly!" :-) :-) :-)) 95% Komentáře: argenson, Fifer, IvonaK. (19.03.2017)

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Nějak jsem se dlouho neměl ke zhlédnutí tohoto pozdního novovlnného počinu. Téma odcizení, citové vyprahlosti, životní nudy ve mě vzbudilo očekávání, že půjde o těžkopádnou variaci na tehdy módní importovaná témata ze Západu v rukou nezralé absolventky FAMU. Po zhlédnutí Vihanové posledního celovečeráku jsem začal být k tomuto jejímu debutu ještě skeptičtější. Ovšem film si mě nakonec našel sám a já nestačil žasnout. Nuda a odcizenost zde vůbec nevytváří vyprázdněné a statické vyprávění, které má diváka udolat. Naopak Vihanová zvolila velmi neotřelé formální postupy, aby vyjádřila vzrůstající znechucenost ze života, rozpad okolního světa, vědomí a vábení smrti, zhmotnila ubíjející existenci sevřenou v hradbách pevnosti, tedy pocit, který na diváka až agresivně útočí, místo toho aby jej uspal. Utrpení z nesmyslného a prázdného bytí se tak přenáší i na druhou stranu plátna a konečný akt protagonisty se tak jeví jako opodstatněný a pochopitelný. Díky podmanivým kulisám a atmosféře poloopuštěného pevnostního města snímek nabízí i silné vizuální zážitky a dějiště nachází silné pojítko s Arnoštovým vnitřním stavem. Svoji všestrannou sevřeností a přesným rozvržením Zabitá neděle prozrazuje nemalé ambice, které byly naštěstí úspěšně naplněny, čímž vzniklo jedno z nejnadčasovějších a nejpůsobivějších děl československé nové vlny. (26.04.2013)

To, že spousta filmů zmizela na dvě desetiletí do trezoru, je samozřejmě obludné, ale některé kousky bych asi dalších dvacet let nijak nepostrádala: jakkoliv dílo velmi dobře chápu, a uměla bych ocenit kameru i atmosféru odcizení a prázdnoty, do Zabité neděle jsem opravdu nedorostla. Ještě, že na Ivana Palúcha se během toho utrpení dalo dívat, udržet pozornost už ne. A mám-li být upřímná, problém dodívat jsem od Vihanové měla i obě její porevoluční pseudodramata. (12.04.2009)