Soumrak bohů

Luchino Visconti nám opět předvádí jednu ze svých mohutných exhibic na téma zmar a zkáza šlechty. V tomto případě si vzal na paškál fašistické Německo třicátých let a rozpracoval velkolepou fresku na téma jak chutná moc. Film zobrazuje spoustu úchylek a slabostí lidí, ne ovšem s odporností a oplzlostí, podává ho s náležitou hrdostí a noblesou zpod krásné neorealistické kamery. Herecké výkony jsou výtečné, jenomže polovina filmu se mi zdála, bohužel, tak nějak zbytečná. 60%. (27.11.2006)

„1933-1934: Oceliarska odysea; alebo všetko, čo ste kedy chceli vedieť ["snáď nielen"] o oceli, ale báli ste sa [následne nacistov], resp. pôvodne von Essenbecka, opýtať; nakoľko sa už taká príležitosť čochvíľa úplne [s]krátila, pretože do vedúcich postov rodinného konglomerátu, vzápätí vstupuje i banda naprosto odhodlaných karieristov bez akejkoľvek štipky hanby, čo bolo zo scény na scénu, vskutku čoraz explicitnejšie, keďže v danom príbehu sa mimoriadne rozšíril akýsi »podraz v podraze«, a to konkrétne i v samotnej nadväznosti na nevídanú, intrigánsku spleť; vrátane i maximálnej nenávisti a závisti, pohŕdania a zlosti, pedofílie a incestu = kontroverzný a škandalózny, absolútne nikoho nešetriaci, koprodukčný titul: PÁD BOHOV, s dobovými reáliami v podobe: Noci dlhých nožov a k tomu i s neuveriteľne explicitnými zábermi, z ktorých mi je dokonca aj počas recenzovania daného titulu, neustále na zvracanie; skrátka, toto spracovanie talianskeho režiséra: Luchina Viscontiho, mi dalo teda extrémne zabrať, lebo sa zvyčajne jednalo o desivé a explicitné sekvencie v jednom [2in1], čo jednoducho ešte oveľa viac znásobovalo moje beznádejné pocity, v akých som sa zrazu ocital, a vôbec som sa nemohol nikam schovať, ba ani pohnúť.” • Ako väčšie mínus vnímam predovšetkým i to, že postavy [väčšinou] nerozprávali nemeckým jazykom, kedy by sa tým pádom dosiahla i väčšia autenticita, takto zhruba išlo len o nejaký zlepenec anglického jazyka, ktorý by sa z takých úst - úchylného Helmuta Bergera, lepšie vynímal v originálnom znení, čo by taktiež rovnako platilo i pre jeho menovca Griema. • Tento počin som bezprostredne vnímal, ako «stelesnenie hnusu» v rámci svojho OBSAHU.” (29.11.2023)

Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce. (13.06.2011)

Komorná psycho(logická) dráma z prostredia fašizujúcich sa oceliarskych magnátov, v ktorej každá zúčastnená postava je buď blázon, alebo sa ním skôr či neskôr stane, alebo bude jednoducho fyzicky zlikvidovaná. Za zvukov strašidelného pochodu Maurice Jarrého sa odvíja príbeh pripomínajúci Macbeth alebo ľubovoľnú starovekú rímsku cisársku vyvražďovačku (proste "rodinný" film, no). Zďaleka najlepší výkon podáva Ingrid Thulin ako barónka von Essenbeck. Stačí, ak tá zvláštna žena vojde do záberu a je povedané úplne všetko, ani nemusí hovoriť svoje repliky. S mrazivou presvedčivosťou zvládla svoju postavu od sebavedomej cisárovnej až po (polo)šialenú trosku. Úplným opakom je Helmut Berger, ktorý naozaj nevie hrať (s výnimkou polohy spievajúceho transvestitu) - v konečnom dôsledku však jeho afektovanosť a nechcená komickosť len dotvárajú pôsobivú atmosféru úpadku. Visconti sa tu pochopiteľne nevzdáva svojho obľúbeného štylizovania, takže vytvára ťažko uveriteľné (no o to sugestívnejšie) scény ako vystrihnuté z "dekadentnej" akademickej maľby 19.storočia (rozhodne videl úžasný obraz "Rimania z obdobia úpadku ríše" od Thomasa Coutura z roku 1847, ktorý visí v Louvri). Záverečný záber ponorený do muzeálneho ticha, vyznačujúci sa morbídnou hororovou nádherou (takmer počujeme stúpať bublinky vzduchu, ktoré sami vydychujeme) by som odporúčal previesť do vosku a vystaviť v Múzeu Grévin. Šesť hviezdičiek z piatich. Poklona, pán gróf. (18.10.2004)

Neobyčejně sugestivně zachycená sága rodiny německého průmyslového barona von Essenbecka. Postupné líčení rozpadu a dekadence rodiny je monumentálně ve své podstatě možným obrazem kterékoliv bohaté rodiny, (třeba Kruppů, Thyssenů) která byla závislá na nacistickém průmyslu Hitlerovi moci. Instinkty fašismu jsou jasně dané. Ostatně skvěle mezinárodní herecké obsazení je zárukou vynikajícího filmu. (26.12.2007)