Moloch

Režie Giorgio Ferroni, hlavní role Gordon Scott, jména jenž v žánru „meč a sandále“ měli zvuk a byli známkou dobré zábavy. Scénář je pln velkolepých bitev, soubojů, statečných reků, podlých nepřátel, intrik a krásných žen, výborný námět na kvalitní mytologický velkofilm, bohužel Gordon Scott byl sice populární představitel neohrožených, chrabrých hrdinů, ať v amerických či evropských filmech, avšak byl to pouze polobůh sandálového žánru a ti nikdy nemohli mít stejné postavení jako bozi, tím však může být pouze jeden, Steve „Herkules“ Reeves, tj. i přes svou popularitu, nemůže počítat Scott s takovými rozpočty na své filmy, jaké dostával jeho přítel Reeves. Ferroni se nejspíše pokoušel udělat pro Scotta to, co udělal pro Reevese, natočit jeho nejlepší a nejvýpravnější film, to se mu však nezdařilo. Pauza mezi jeho předchozím filmem a Ercole contro Molock činí dva roky, to je trochu zvláštní, pokud přihlédneme k tomu, že režisér točil minimálně jeden film ročně a někdy i více. Zdržení nejspíše zapříčinil nedostatek financí, žánr již byl za svým zenitem, diváků ubývalo, na což producenti reagovali snižováním rozpočtů, takže se čím dál tím více objevoval nešvar, vkládat do nových filmů části ze starších a výpravnějších filmů, např. triumfální pochody, mašírování vojsk, bitevní sekvence a podobně, tato recyklace se však netýkala pouze obrazového materiálu, nýbrž i hudby, takže se stávalo (hlavně v druhé půli 60. let), že půlka filmu byla jaksi „povědomá“. Podle mého mínění, byl Giorgio Ferroni nejlepší evropský tvůrce sandálových filmů (tímto filmem mne v tom jen utvrdil), hlavně v bojových sekvencích se cítil jako doma, takže se ani nedivím, že natočil La Guerra di Troia, v hlavní roli se Stevem Reevesem, ano to je ten film, který jen stvrdil Reevesovo postavení jako boha sandálových filmů, jinak to byl nejvýpravnější evropský produkt v mytologickém žánru. Výpravné kostýmy, stavby, spousty statistů, výborné bitvy, vše co má výpravný historický film mít, to vše La Guerra di Troia obsahovala, osobně by mne zajímalo, z jakého důvodu netočil Ferroni i pokračování, které nový režisér evidentně nezvládl. A proč ta odbočka? Z jednoduchého důvodu, Ercole contro Molock je právě jeden z těch filmů, o kterých jsem se zmiňoval výše, tj. trpí nešvarem recyklace starých záběrů, což je obzvláště smutné, když většinu z nich natočil právě Ferroni, skoro všechny velké bitevní sekvence, planoucí města jsou z La Guerra di Troia, jen dobývání dřevěného valu, je z nepovedeného pokračování La Leggenda di Enea (dost je poznat, že Giorgio Rivalta nebyl příliš dobrý režisér), tím nechci naznačit, že Ferroni prostě sestříhal staré výpravné bitevní scény a zbytek filmu se na place pohybovali tři lidé a z toho dva statisté, to opravdu ne, jen jich bohužel není tolik, kolik by mělo být. Film má i kvalitní hudbu, kterou složil ostřílený harcovník Carlo Rustichelli, avšak nevím co všechno pro něj složil, protože hned úvodní titulní hudba je z filmu Annibale, v hlavní roli s Victorem Maturem z roku 1959, kde rovněž doprovázela úvodní titulky. Osobně moc Rustichelliho rád nemám, ne že by se mi jeho hudba nelíbil, ale není to můj šálek kávy, musím však uznat, že některé pasáže jsou velmi sugestivní, tak třeba hned úvodní úprk přeživších obyvatel z planoucího města (samozřejmě závěrečné plenění Troje) a pochod těch, kteří přežili pustinou (začátek z La Leggenda di Enea), je doprovázen mohutným orchestrem a chorem. Skladatel rád používal syntezátory, což já jako tradicionalista jsem kvitoval s nelibostí, přijde mi to nevhodné do tohoto žánru, např. scéna kdy Glauco jde po bitevním poli a obhlíží mrtvé. Kostýmy jsou samozřejmě použity z obou filmů, aby hrdinové nechodili v něčem jiném, než v davových scénách, La Guerra di Troia má velmi pěkné kostýmy, třeba nádherné bílé brnění s pláštěm a helmicí, co zde nosí bídák Penthius, bylo původně Parisovou zbrojí, bohužel v La Leggenda di Enea byli návrháři příliš „kreativní“, takže působí trochu srandovně, hlavně přilbice. Herci hrají dobře, Gordon Scott je mužný jako vždy, herečky jsou příjemné na pohled a zloduši zas naopak „odporní“. Režisér natočil dobré bojové scény a souboje, některé scény mají až hororový nádech (Molochovo doupě) a ve vedení statistů je důsledný jako vždy, škoda jen, že musel parazitovat na vlastní i cizí tvorbě (nejen on). Čím více sandálových filmů vidím, tím méně se pro ně dokážu nadchnout, tím nechci říci, že se mi nelíbí, jen mi kazí požitek již viděné davové scény, bitevní sekvence či stavby měst, což se odrazilo i na mém hodnocení, kdybych neviděl dva výše zmiňované filmy se Stevem Reevesem, moje hodnocení by bylo rozhodně vyšší. (11.05.2007) (méně) (více)