Nevinný

"Nespi prosím ťa. Chcem ti ukázať, ako s tým skoncujem..." Od režiséra Viscontiho som tesne pred tým videl film Gepard, ktorý ma nepotešil. Chýbal mi tam príbeh a režisér sa evidentne cítil doma najviac v davových tanečných scénach, omšiach a zdobených interiéroch. Tu sa toho síce dočkáme tiež, ale v podstatne menšom množstve, no hlavne je tu príbeh i postavy o ktoré sa divák môže oprieť. Neverný sú v manželskom zväzku obidvaja, ale viac priestoru dostáva manžel. Na tejto dráme o nevere je niečo silného a to sa výraznejšie ukáže až v poslednej tretine. Záver ma dosť zaskočil, musím uznať, že je to záver hodný žánru - dráma. Vzhľadom na rok výroky prekvapia i odvážne posteľné scény. 80%. (07.05.2013)

Další z velkých postav zakladatelské autorské generace italského poválečného hraného filmu se posléze specializoval na vystižení anatomie úpadku starých horních vrstev. Dnes, v době všeobecně upadající historické paměti, právě tyto filmy získávají na hodnotě. Vysvětlují totiž mnohé z toho, co se dnes projevuje takřka masově a působí zaskočujícím dojmem. Tomuto účelu podřídil režisér vše včetně výběru alespoň pro mne vesměs méně známých herců s výjimkou Laury Antonelli. Vyzývavý, takřka nadčlověcký kult osobnosti, symbolizovaný básníkem tohoto nacionalistického rozvratu, Gabrielem d´Annunziem, jehož hlavní hnací silou je plytká poživačnost a bezostyšné porušování manželského slibu, se mění v trapnou žárlivost v okamžiku, kdy tyto zásady nezásady začnou být respektovány dlouhodobě podváděnou a zraňovanou ženou. Když je tento krok navíc korunován narozením toužebně očekávaného zdravého dědice, ze žárlivosti se stává zbabělá vražednost. Teprve teď se mravně zpustlý muž odhodlá k adekvátnímu činu: k sebevraždě. Historický film minula se náhle - jakoby mávnutím pověstného proutku - stává stupidním dějem dneška. Zrcadlo je to opravdu nemilosrdné a protivně zraňující. I dnes. Právě dnes. (09.04.2010)

Ani na poslednom Viscontiho filme nie sú viditeľné známky únavy a opotrebovania. Naopak, po Gepardovi je to opäť veľkolepá prehliadka prepychu a bohatstva talianskej aristokracie v 19. storočí. Ale aj nemilosrdná prehliadka jej pokrytectva, pýchy, nevier a intríg. Osobitne hlavná postava filmu Tullio je príkladom v praxi uplatňovanej dvojakej morálky, ktorú si uzurpuje, nezaťažený náboženskou vierou. Lenže utrpenie, ktoré spôsoboval svojim najbližším sa obráti proti nemu a on nie je schopný ho znášať. Mimoriadny film, na ktorom som, okrem iného, ocenil majstrovstvo kameramana, ktorý dokázal nádheru interiérov a prírody bezo zvyšku sprostredkovať divákovi. (25.04.2013)

Společensko-kritický film se zdánlivě banálním příběhem manželského vztahu, který paralelně zdůrazňuje vnitřní krizi třídní. Silná a soustředěná předloha, krásní lidé, hudební napětí, výtvarné historistické orgie, kostýmní Olymp - vše ve službách silného celku završujícího Viscontiho filmovou pouť. Film ovšem točený v roce Rockyho a Přeletu nad kukaččím hnízdem, 3-4* (28.03.2018)

Už titulky naznačí, že co se týče scénáře, chce se Visconti a spol. držet předlohy italského národního klasika Gabriela d´Annuzia. Visconti inscenuje krásné technicolorové obrazy, ve kterých se hlavní hrdinové stávají součástí skvostného vybavení svých domů - takovým chodícím nábytkem. Navenek dokonalost sama, vybrané aristokratické chování, v tváři výraz boha - a uvnitř duše nesmírná prázdnota. Nejde ani tak o film v plném slova smyslu, ale spíše o vizuální literaturu - postavy transponují monology z knihy, jako by ani nežily. Mrtvolná dokonalost aristokratického života viděna filmovým malířem. (06.05.2009)