Smrt v Benátkách

Když umřít, tak v Benátkách. Za zvuků Mahlera. Visconti natočil nádhernou symfonii, která nepadne do noty každému, mnohým bude brnkat spíše na nervy. Zdánlivě se neděje nic, ale v tom ničem je obsaženo všechno. Aschenbach, trochu pan Hulot, trochu pan Bean, trochu melancholický zoufalec, který jenom ztrácí. Nás nejdříve naučí pozorovat a posléze nás nechá, ať pozorujeme sami. Kamera nespěchá, ponechává dostatek času k vychutnání kdejakého detailu. Sami si vyberte, co je podstatné. A potom „to“ přijde a když je ještě cesty zpět, udělá další, poslední chybu, zachová se jako ten největší sobec. Zachránilo by mu jiné rozhodnutí život? Nebo by stejně zemřel, navíc nespatřiv onen nezachytitelný (ani fotoaparátem?!) výjev dokonalosti, o niž netřeba pochybovat? Film, který bolí. Ale krásně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, Pacco, Dr.Zhivago (18.08.2010)

Byla to nádhera. Ale ne pro každého. Ne každý ocení táhlé pohledy kamery, statické záběry na hrající si děti, muzikanty, starce a moře, někomu to překáží, já si v tom libuji. "Hudba je dvojznačná" říká jeden muzikant druhému, a nejen ona, říkám já. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla "kometa" - princátko jak z Botticelliho obrazů, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti byť v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčená, že takhle "dlouze", k tomu s krásnou hudbou, to bylo to pravé. (03.11.2005)

Určitě nekrásnější a nejpoetičtější italský film, který znám, a nic na tom nemění ani jeho německá předloha a decentně homosexuální nádech. Všeprostupující pocity nostalgie, smutku z osamělého stárnutí a bolesti z nenaplněných tužeb jsou univerzální. Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl můj první Visconti a žádný jiný už ho potom nepřekonal, ani se mu nepřiblížil. Překrásné obrazy, překrásná hudba, překrásná výprava, překrásné italské Benátky... vrcholná filmová krása. (23.04.2014)

Kdybych měla film hodnotit okamžitě po jeho shlédnutí, dala bych dvě hvězdy, ale Viscontimu chvíli trvá, než se svým snímkem dostane pod kůži. Děj tady skoro chybí, dialogy téměř nic neznamenají (snad až na vzpomínky na rozhovory o kráse), hlavní jsou obrazy krásných a vznešených Benátek a jejich nádhera kontrastující s tím co má přijít, protože mor se nevyhýbá ani hloupým, ani vzdělaným a zamilovaným. Hlavní je láska stárnoucího skladatele, ke krásnému chlapci a touha po jeho kráse, která má zůstat nenaplněna, protože zde neexistuje žádná podoba naplnění. Ovšem chápu lidi, kteří dají hvězdiček mnohem méně, tenhle film je opravdu velmi úzce zaměřený. (02.08.2008)

Rozhodně patřím mezi ty, které Luchino Visconti zklamal. Tento film byl prvním setkáním s tímto "prý" géniem a velkým mistrem a pro mě skončil opravdu špatně. Dvakrát jsem usnul, jednou jsem si radši odešel udělat něco k jídlu a do třetice jsem měl chuť film vypnout ještě než skončil. Opravdu velmi špatně pojatá adaptace, z které by jste nevymačkali ani kapku sladké šťávičky. Bohužel mě film zklamal opravdu ve všem. Se ztvárněním osudových lásek hlavních postav(které zpravidla vypadají andělé = něco mezi chlapcem a dívkou se zlatými vlasy a úsměvem...) trochu homosexuálně jsem se smířil, ale s celkovým pojetím filmu ne. Snaha ukázat a diváka přinutit se dívat na mě vůbec nezapůsobila a nemohu si pomoct, ale slušná kamera a snaha mluvit obrazy prostě potápí celý snímek. Jeden z posledních záběrů filmu, kdy hlavní postava sedí na sedátku na pláži a hledí na svou milovanou osobu ve vodě, nedaleko stojí starý fotoaparát a celé moře odráží sluneční paprsky je nejpůsobivější záběr, ale také z něj čiší umělost a naaranžovanost celého snímku. (07.12.2006)