Smrt v Benátkách

Do přímořských Benátek přijíždí starý umělec za odpočinkem a nalezením vlastní rovnováhy. Místo uklidnění zde ale nalézá zdravotní potíže, které mu vyvažuje platonická(?) láska k mladému Polákovi. V něm bych spatřoval podobenství něčeho krásného a nedosažitelného; můžete to sledovat, ale nedotýkat se. Je jedno, co si za jeho postavu dosadíte. Stáří je zde postaveno do kontrastu s mládím, čistotou a nevinností, stejně tak u zdánlivě ideálního místa odpočinku jako jsou Benátky brzy mizí pozlátko „ráje na zemi“. Smrt v Benátkách není dějovým filmem, to rozhodně ne, Visconti nechává svého hrdinu plout každodenní všedností pobytu, jehož vrcholy jsou setkání s mladým chlapcem. Kamera téměř v každém záběru používá zoom in/out, a to místy hned po sobě, přejíždí ze strany na stranu a svými táhlými záběry si pomalu získává diváka. Visconti nám nastoluje podobnou atmosféru jako u Felliniho 8 1/2, ale zvolený Mahler je uchu mnohem víc lahodící než Nino Rota. Závěr na můj psychický stav působil velmi skličujícím dojmem, a tak jsem nucen sáhnout po plném hodnocení. (09.04.2006)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)

Smrť v Benátkach je vysoko hodnotený, obdivovaný aj často citovaný film. Mal by sa mi páčiť. A nepáčil. Takmer som sa pri ňom unudil. Pritom Viscontiho diela ma naučili trpezlivosti pri sledovaní, lebo on akčnosťou a dejom neplytvá. Ale Smrť v Benátkach prekonala moje zlé obavy. V každom prípade som rád, ako je dosť tých, ktorí v nej hľadali a našli to, čo spĺňalo ich očakávania. (08.08.2021)

Viděno na širokém plátně ve stylových prostorách Slováckého divadla a nutno říct, že to byl doposud můj největší zážitek na LFŠ!! Vizuální a zvuková pastva, při které Visconti neskutečně čaruje s obrazy a do toho hraje božská hudba Gustava Mahlera. I příběh, jakkoli prostinký, dokáže zaujmout svojí dráždivostí na téma zapovězená láska a rozklad společnosti i lidského ducha. Nicméně, právě skutečnost, jak a kde toto dílo divák zhlédne, je pro celkový dojem podstatná. Chce to fakt to kino. (24.08.2003)