Posedlost

S neorealismem asi nikdy nebudeme kamarádi - a i tento snímek je toho důkazem. Věřím, že minimálně ty 4* si Posedlost zaslouží - já však bohužel musím sáhnout po nižším hodnocení, jelikož jsem se větší část filmu opravdu celkem nudila a na osudech postav mi nijak zvlášť nezáleželo - což je samozřejmě špatně. Pěkný konec na mém hodnocení bohužel příliš nezmění. (silné 3*, leč víc opravdu nelze) (24.10.2006)

Nečetl jsem Cainovu literární předlohu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale přesto mám pocit, jako by stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langovou byl o dost lepší. Pravda ale je, že Visconti se Cainovou knihou inspiroval jen volně. Vášeň dvou mladých lidí, zaměněná za lásku, přerůstající v posedlost, zoufalé odmítání a vyhrožování, to nemůže přinést nic dobrého, jak ostatně dokazuje tragické finále, k němuž vše neodvratně směřuje. To vše v neorealistickém hávu. Možná chvílemi poněkud rozvleké, ale rozhodně ne nudné. (28.10.2006)

Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. (12.10.2015)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)

Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. (21.03.2006)