Posedlost

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. (17.09.2014)

Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. (29.10.2006)

S neorealismem asi nikdy nebudeme kamarádi - a i tento snímek je toho důkazem. Věřím, že minimálně ty 4* si Posedlost zaslouží - já však bohužel musím sáhnout po nižším hodnocení, jelikož jsem se větší část filmu opravdu celkem nudila a na osudech postav mi nijak zvlášť nezáleželo - což je samozřejmě špatně. Pěkný konec na mém hodnocení bohužel příliš nezmění. (silné 3*, leč víc opravdu nelze) (24.10.2006)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)