Rocco a jeho bratři

(1001) "...and he acts like there's a curse on him." Tak tomu říkám spektakulární příběh o bratřích. Rocco mě dojímal celou dobu, ale kdo by byl býval řekl, že i nakonec ten Simone mi sevře srdíčko. Jak byl zlomený a rozesmátý jako děcko v té hospodě. Měla jsem velký požitek z jejich sledování, ale ještě větší z osnování mých vlastních plánů pro jejich charaktery - hodnotím to tedy tak, že pro mne film trošku zestárl a už není stoprocentní. (04.02.2015)

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět. (12.06.2012)

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)

Čerstvě napadaný, bělounký sníh jako symbol počáteční nevinnosti. Idyla spojená s očekáváním lepší budoucnosti se však záhy rozplyne v sociální drama, které je stejně silné jako vůle Jihoitalů udržet svou rodinu za každou cenu pohromadě. Stůj co stůj. Láska, vlastní obětování, zrada ani smrt nesmí stát v jejich trnité cestě. Neboť rodinná soudržnost musí být nepoddajná a s její intenzitou svítá i nová naděje. (10.10.2011)

Ač téměř tříhodinový, přesto dostatečně poutavý a dramaticky natočený příběh pěti bratrů. Vyrovnaně podané příklady toho, jak dokáže původem vesničany změnit městská aglomerace a její nástrahy (konkrétně Milán). Zatímco Simone propadne alkoholu a prostitutkám, Ciro naopak dokáže vystudovat a získat místo v rozvíjející se továrně. Někde mezi těmito dvěma pak stojí Rocco perfektně zahraný mladým Delonem. Simonem způsobená tragédie v závěru nepostrádá dostatek gradace napětí a herecké dramatiky němých filmů, čímž ohromuje. (08.01.2008)