Adelheid

Přiznávám, že formou je to naprosto dokonalé, ta práce s obrazem, kompozicí, světlem, hudbou, výtvarná řešení, starý, opuštěný dům, ale ten příběh mi přišel odfláknutý až běda (on to občas Körner takhle mívá). Jestli jsem dobře pochopil, on ani tak nehledal milenku, jako maminku, a protože se ztratili v překladu, holka myslela, že je stejný jako ostatní a jde mu jen o to jedno, a žel si to pomocí tlumočnice vyříkají až před koncem, přičemž ty svíčkové báby jim to mohly přetlumočit daleko dřív. Z tohoto pohledu mi jednání postav moc logické nepřišlo, včetně toho Vostrčilova četníka a starosty v jednom. A konec mi připomněl Cigaretku na dva tahy od Müllera: "priamým smerom na míny". Vlastně tu není nikde žádná naděje, a nakonec ani kladná postava, což je smutné. Jasně, jde o baladu, ale přece jenom není život jen o tragédiích, drobné radosti se dějí. (30.01.2023)

Místama příliš "literární" či jaksi schématické dialogy. Chvílama trochu hluchá místa, které ale (jak si zpětně uvědomuju) asi jako jediné ze všech filmových výrazových prostředků mohli navodit onu atmosféru prázdna a bezčasí. Hudba mi z celého filmu nesedla asi nejvíc - střídání různých známých pasáží od různých klasiků asi není v tomto případě na místě - hodila by se asi spíš hudba komponovaná přímo k filmu, jako to Liška dělal v předchozích Vláčilových filmech. Čepek hrál hodně hodně dobře, přesto jsem mu moc nevěřil lásku (či jen zamilovanost ?) k Adelheid - třeba to bylo těma dialogama, a třeba o to ani nešlo. Jinak ale geniální závěr a některé pasáže, zvláště ta u klece či u vany a ta potom. A nádherná (přitom jaksi nenápadná) kamera Františka Uldricha, který už před tím neméně skvěle nasnímal Údolí včel a Schormův Návrat ztraceného syna. // 17. 4. 2019 (po mnoha dalších shlédnutích) Ten film má neuvěřitelné, opakovaným díváním se neopotřebovatelné kouzlo. Závěrečný modro-bílý tlumočený rozhovor patří k vrcholům světové kinematografie. (29.09.2006)

Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. (27.02.2010)

"Počkejte !! A kdo mi dá klíče ??" - "Jste blázen ?? Tam chybí i vrata !!" ;) Jinak ovšem už vlastně téhle Vláčilově mistrovské filmové adaptaci skvostné, jak taky jinak, novely Vladimíra Körnera nechybí vůbec nic... Tedy snad kromě titulků v některých pasážích, by snad i někdo mohl namítat..;) Doba se holt změnila, Františku !! Adelheid rozhodně z té svaté trojice vedle Markéty Lazarové a Údolí včel platí za nejsnáze stravitelný a především za nejsrozumitelnější mistrův kus, což jej ovšem nečiní méně kvalitním, byť dnes se už vlastně také jedná o drama historické, jak naznačuje ta narážka na titulky.. Vláčil zkrátka není pro každého, své diváky však vždy dokáže nakrmit velkými lahůdkami.. Jen si tak znovu říkám, k jak nedoceněným hereckým velikánům Petr Čepek vlastně patřil, a o jak jedinečného člověka jsme tou jeho předčasnou smrtí vlastně přišli.. (17.02.2015)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)