Ďáblova past

Vláčil do své Ďáblovi pasti vložil opět kus sebe. Tak jako tomu bylo i u Údolí včel, tak i zde je cítit jeho osobitost a vize. Film je jeho další historickou freskou, ve které je divákovi nastíněno chápání lidí v tehdejších časech. Kdy pověrčivost a síla Církve drtí obyčejný selský rozum. Podmanivá svou atmosférou, věrohodná svou surovostí a hypnotická Vláčilovým démonickým podtrhem, tak jako v každém jeho díle. (09.02.2016)

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". (27.08.2007)

František Vláčil byl mistrem ve svém oboru. Jeho šerosvitná dramata nasnímaná výtvarnou kamerou a doprovázená Liškovou hudbou předkládají obrazy z dob dávno uplynulých, a přesto nadčasových. O církvi jsem si iluze nikdy nedělal a ani dělat nebudu, úplně mi stačí názory a postoje současných církevních hodnostářů, aby mi běhal mráz po zádech z toho, jak by nás řídili, kdyby byli u moci. Vytýkat tedy filmu, že zobrazuje církev ideologicky pokroucenou, je směšné. Naopak to vědomí moci, které měla, je vykresleno naprosto přesně. Samozřejmě lze chápat snímek i alegoricky - ano, obžaloba nejen pánů, ale i komunistů a vůbec všech, kteří povýšeně ostatním vládnou. Svoboda je totiž to, co se těžce získá, ale snadno ztratí. Zatímco regent je buranským mocipánem, tak duchovní je ukázkovým příkladem hada - slizký úsměv a v zubech jed. Scénář, herecké výkony, řemeslo - vše je naprosto bezchybné. A šťastný konec? Proč ne. Vždyť každý lidský život skončí blbě, tak alespoň ve filmu to může být občas jinak. Viděno 4x a opět s nadšením. (10.11.2018)

František Vláčil v roce 1961 natočil neuvěřitelně moderní a doznívajícím dobovým schematismem nezatížený (velko)film srovnatelný s předními evropskými historickými snímky Bergmana či Tarkovského, v němž rozvíjí především svou příznačnou spiritualitu, ale jakoby v něm již předznamenává historické snímky pozdější - a to nejenom svou legendární Markétu Lazarovou, ale především Vávrovo Kladivo na čarodějnice - Vláčil tu staví prostý příběh, který mohl systémem stranických dohližitelů (rozuměj cenzorů) projít jedině tak, že se primárně stavěl proti církvi a její historické úloze. Pod tím se však kdesi hlouběji skrývá podobenství o mnohem současnějších věcech, v němž tmářství ruku v ruce s mocí a manipulací davem přispívají ke konstituci totalitní moci. Ústředním fenoménem je dogma a dogmatické myšlení, které spojuje jak katolickou (a obecně jakoukoliv) církev, tak i zřízení komunistické (což např. politolog prof. Klein-Jánský považuje také za svého druhu církev a náboženství...). Oproti adaptaci vrcholného Vančurova románu Markéta Lazarová nedosahuje ještě takové symbolické síly a pestrosti, nerozmachuje se tak ve výpravě a netočí poému ze syrového středověku, nyní je mnohem komornější a prostější. Zajímavý je zvýrazněný kontrast mezi vertikálním a horizontálním, symbolické podzemní rozcestí a především ta úžasná Vláčilovská vizuální síla - pravá genialita velkého režiséra spočívala v řeči obrazu, skvostné práce s kamerou, všechny ty jízdy a podhledy, častá subjektivní kamera, které ve spojení s expresivním hudebním (i ruchovým) doprovodem a nadstandardními hereckými výkony dělá z Ďáblovy pasti skutečně velké dílo... Podobné filmy: Kladivo na čarodějnice, Marketa Lazarová, Údolí včel (12.12.2008)

Pro zvukaře povinná literatura – co tu pan Fabián s nějakým předpotopním páskovým echem, nejspíš „zbastleným“ na koleně (jen hádám, ale slavná Echolana se začala vyrábět až v šedesátém pátém a dovoz z kapitalistické ciziny v těch letech nepředpokládám) dokázal vykouzlit za spektrum stylizací, to se hned tak nevidí. A samozřejmě ještě podstatnější je, že v kombinaci s Liškovou muzikou (osobně mi tady připadá zdařilejší než v Údolí včel, kde se hrozně dere do popředí) odvádí zvuková stopa hlavní práci při budování atmosféry tak silné, že si člověk ani moc nevšimne, že dějově je to v podstatě pohádka o hodném mlynáři a zlé vrchnosti. (25.12.2012)