Pasáček z doliny

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)

Hlavní hrdina je dítě. Chudé a negramotné. Jeho šance navštěvovat školu je mizivá. Zase dědka hraje Kemr.  Mě to nebavilo, nenadchlo a je to veskrze zbytečný film. Pražští pepíci se tu snaží hovořit nářečím. To je to samé jako když 70% řeckého obyvatelstva mluví anglicky. Nikdo jim nerozumí. "Ar sidi on de tebl nes to dir" To znamená "Our CD is on the table next to door" Osobní zážitek z města Pigadia na ostrově Karpathos. (25.12.2023)

Dojemný a současně smutný příběh jednoho malého chlapce odkudsi z moravskoslovenského pomezí v poválečném období svou upřímností i tragedií jednotlivých postav jistě nikoho nepřekvapí. Na uměleckou hloubku vyjádření charakterů postav jsme ostatně ve Vláčilovych filmech již zvyklí. Každá postava má svůj jasný profil, každá postava má svůj jasný osud. Ať už se jedná o bezohledného a furiantského sedláka (starostu), malého chlapce (pasáčka), jeho matku či dědu. Tento umně natočený i herecky vyjádřený film by neměl uniknout nikomu, komu jde o víc, než jen o chvilkovou zábavu nad kterou se nepřemýšlí. (09.10.2010)

Drsný příběh malého chlapce, který vyrůstá s dědečkem v beskydských kopcích. Kromě jasně kladných hrdinů (Schmitzer, Kemr) a zloduchů (Prachař) tu stojí rozporuplná postava matky v podání Libuše Geprtové. Matka se chová k chlapci nevlídně, je patrné, že má těžký život a je nešťasná. Jako starostlivá matka se projeví, když se chlapec ocitne v ohrožení života. S mateřstvím jakoby se v ní probudila opět i dcera. Podle předlohy Ladislava Fukse napsal scénář JIří Fried, Jiří Křižan se krásně trefil do huby místním horalům přesnými dialogy. (15.01.2015)

„Tož…tak na světě.“ Přiznám se, že vzhledem k režisérovi jsem čekal o něco poetičtější „dětskou“ podívanou. Myslím tím, že žádná idyla se rozhodně nekonala. Hlavní dětský hrdina měl pořádně těžký, špinavý život, ve kterém se zdál být příslib nadějné budoucnosti jen zbožným přáním. Na druhou stranu, chvílemi byl příběh přece jen k hlavní postavě trochu přívětivější, zpravidla při momentkách s dědečkem. To člověku vyrašil i nějaký ten úsměv na rtech, kterým se dala odměnit i ta animace bubáků či „posvícení“ (kdo by si nedal klobásku s hořčicí a chlebem?). V o to drsnějším protikladu byl vztah se záporáky Prachařem a Němečkem, a především setkání s „králem skřítků a jeho písařem“ (korunované otevíráním pokladu). Tvrďácké bylo i chlapcovo bránění „svěřenkyň“ (člověku se z té bezmoci chtělo až křičet). A za ten dojemný konec jsem byl vděčný. Zklamala mě zvuková stránka, kdy jsem chvílemi měl problém postavám rozumět (ne, nářečím to nebylo), a pak také nedůvěryhodný „obrat“ v případě matky. Celkově hodnotím slušnými 4*. (18.04.2017)