Pověst o stříbrné jedli

Spolupráce Vláčila, Kornera, Uldricha a Lišky se opět vyplatila a vznikl krásný poetický film o tvrdé dřině v beskydských lesích. Hudba mistra Lišky opět dodává svoji neopakovatelnou tvář, jak slyším ty chorály a hoboje, už mě snímek polapí a doslova vtáhne do děje. Překrásný! A jako mladej zajíc v roli dospívajícího hocha hraje Maroš Kramár, kterého jsem skoro nepoznal! A už jako mladíček hrál výborně. Krásnej film! (18.09.2013)

I Vláčilovy úlitby režimu neztrácely půvab a úroveň. Skutečnost, že normalizační režim zničil Vláčila-umělce (hodně mu přitížila ADELHEID), patří k jedné z mnoha žalovatelných skutečností sedmdesátých a osmdesátých let. Únik do poetického světa dětských průhledných fakt a neotřesitelných jistot ovšem dokazuje, že ani tady velikán nerezignoval na svou laťku. Naopak. A je tu druhý aspekt té doby. Co bylo vyhozeno z "velkého" hraného filmu pro dospělé, přestěhovalo se - bylo-li třeba, i pod pseudonymy - zpravidla do dětské tvorby. Její kvalita se i proti šedesátým letům významně zvýšila a dosáhla svého, doposud nepřekonaného vrcholu. POVĚST je jedním z kaménků této mozaiky skvělosti a nadčasovosti. (27.08.2007)

Nádhera ve všech směrech. Pradávné tajemství v moderní době neztrácí nic na své tajemnosti, stejně jako osud rodinné česací tradice, která je ovšem velmi adrenalinovým sportem. Hudba a režie bez komentáře, ti dva mě opět vynesli někam do výšin a potvrdili svojí tvůrčí vyjímečnost. Poetické drama v krásném a drsném prostředí. (25.03.2013)

Príbeh je inšpirovaný beskydskou povesťou podľa ktorej každý, kto vykoná dobrý skutok, uvidí strieborné stromy. Neviem, čím si Ondrej zaslúžil túto odmenu, ale to je jediná vec, ktorú môžem filmu vytknúť. Melancholická atmosféra s krásnou zimnou prírodou a Liškovou hudbou evokuje drámu, je to však predovšetkým poetický film. Tak si ho bez obáv užite. Je na čo pozerať. (14.03.2024)

"Smrk roste všude, ale jedle ta umírá, za čas nebude žádná....". Netrpím na závratě, ale když jsem viděl mladého Maroše Kramára, jak leze po vysoké jedli do koruny stromu, nebylo mi zrovna nejlépe po těle. I když jak se to vezme. Záběry kamery (nejen tyto) to byly vskutku dech beroucí. Dech beroucí byla od samotného počátku i typická Liškova chorálová hudba vyvolávající jakousi mystickou či čarovnou atmosféru. Tenhle krásně poetický středometrážní Vláčilův film nejen o hodně adrenalinové práci česače šišek, ale i o postupném sbližování mladíka ke starému česáči, má vskutku své kouzlo i když na dnešní dobu jde o hodně netradiční námět. Svou zádumčivou atmosférou však tento filmu určitě nezapře svého autora. (25.04.2018)