Lidé z Värmlandu

Ach, ten pohledný palác! Ty vznešené kostýmy, ty pohledné čisté barvy, ach, to krásně zvolené prostředí v přírodě kolem jezírka. Ach, ta sladká láska překonávající bez výjimky všechny překážky stavící do cesty... Inu, že je skandinávská příroda na pohled malebná, to jí vyčítat nebudu (ani nechci), ta příroda mě vskutku potěšit dovedla. Ale tvůrčí stylizaci to rozhodně vyčíst lze, na tomhle filmu je totiž nahromazeno tolik vynucené krásy, všechno je tolik sladké, až to začíná být neskonale nudné, ba někdy až odpudivě kýčovité (u snahy vyjádření o smutek a tragedii jde tedy o tragedii, ale spíše uměleckou). On je boháč, ona ze selské rodiny, ale při náhodném setkání mezi nimi přeskočí jiskra – její otec se diví, jeho otec se bouří, ale díky vzpouře v kostele se vše obrátí... chvíli sice zažíváme drama, ale pak můžete všichni třikrát hádat, jak to dopadne! :o) Jediné, co podle mě tvoří jistou hodnotu provedení této nejčervnenější z červených knihoven z divadla na plátno, je vedle přírody hlavně lidový folklor (oproti operetním áriím, které již místy nesnesitelně koketují s kýčem). Švédové musí mít hodně svérázné filmové dramaturgy, hodně peněz nazbyt nebo hodně specifickou kulturu, když zrovna tohohle křišťalově čistého zástupce nejkýčovitější romantiky vyberou k digitálnímu restaurování a do mezinárodní distribuce pro Netflix navrch. Opět jsem si potvrdil, že většina barevných filmů 40. a 50. let je pro mě osobně až na pár výjimek téměř nesledovatelná. 25% (05.05.2021)