Režie:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Petr Čepek, Jan Kačer, Věra Galatíková, Zdeněk Sedláček, Zdeněk Kryzánek, Jana Hájková, Michal Kožuch, Ladislav Gzela, Petr Štěpánek, Josef Somr, Miloš Willig (více)Obsahy(1)
Příběh filmu režiséra Františka Vláčila a libretisty Vladimíra Körnera se odehrává v druhé polovině 13. století. Český zemanský synek Ondřej z Vlkova přišel do řádu ještě jako dítě. Nestalo se tak dobrovolně. Snad si ani neuvědomoval, že byl vlastně obětován na usmíření otcova násilného činu, spáchaného na něm samotném, a že byl tedy dvojnásobnou obětí. Až po deseti letech odříkání poznává, že existuje ještě jiný svět, ještě jiný život než ten, který uzavírají pevné zdi řádového hradu. Podlehne volání domova, volání rodného Údolí včel, a pokusí se o návrat. Již se zdá, že bude mít více štěstí než bratr Rotgier, jehož pokus o únik skončil krutou smrtí. Ale i v jeho případě se ukazuje moc řádu silnější a náboženský fanatismus znovu triumfuje nad v té době beznadějným pokusem jedince o vzpouru proti síle dogmatu spojeného s mocí. (Bontonfilm)
(více)Recenze (402)
Františka Vláčila považuji již řadu let za pozoruhodného génia s nezaměnitelným režijním stylem. Do patrně nejznámějšího autorova díla jsem příliš velká očekávání nevkládal, protože bohužel nejsem na příliš vysoké umělecké úrovni, rozhodně ne na takové, jaké je zapotřebí k pochopení tak náročného filmu. Projekce tak u mě skončila naprosto stejně jako Tarkovského Andrej Rublev. Po 40 minutách jsem byl nucen Údolí včel vypnout. Jsem si vědom hlubokého ideologického obsahu a silných filozofických motivů, ale nemám sebemenší šanci tohle všechno rozluštit. Druhá projekce se prozatím odkládá na neurčito. ()
Velmi precizně a syrově (mnohdy i surově) natočený film, který je vizuálně umocněn černobílým obrazem a autentickou středověkou výpravou. Herecké výkony hlavních postav byly přesvědčivé a hudba Zdeňka Lišky skvěle doplňovala silné obrazové výjevy. Kam až jsme vlastně schopni zajít kvůli tomu, čemu bezmezně věříme? ()
náročný snímek pro náročného diváka, jímž evidentně (ne)jsem, jelikož mě chorály uspávaly a děj dost nudil... nicméně jisté kvality jsem ve filmu přesto zahlédl a věím, že ostatní jich naleznou ještě mnohem víc... já to bohužel (?) zatím (?) nedokázal, údolím včel jsem se proVláčil ke třem hvězdám a rychle od toho, než to přehodnotím... 60% [Festival Nad Řekou, 2009] ()
Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... ()
Da sa tato filozoficka esej plna symbolov uzit aj ked mi je cela filozoficka a symbolicka vrstva ukradnuta? Rozhodne da. Pretoze je to uzasna ukazka paradnej filmarciny. Vlacil ma (podobne ako Bergman) velmi prekvapivo bavi aj napriek tomu, ze jeho filmom uplne nerozumiem a podobne zalezitosti nie ju mojou salkou kavy 9/10 ()
Galerie (31)
Photo © Filmové studio Barrandov / Jan Kuděla
Zajímavosti (25)
- Miroslav Macháček se ve filmu objeví v malé roli zakukleného kočovného mnicha. Avšak není uveden ani v titulcích. (DaViD´82)
- Původně měl jak Ondřeje, tak i Armina hrát v dvojroli Jan Kačer, jelikož František Vláčil obě postavy viděl jako rub a líc jedné mince. Nakonec od nápadu odstoupil z důvodu, že by natáčení bylo až příliš technicky náročné. Kačerovi tedy ponechal "pouze" postavu dogmatického rytíře Armina. (DaViD´82)
- V době příprav vedli Vladimír Körner s Františkem Vláčilem vleklé a tvrdé spory o celkovou koncepci. Původně měli oba jiný záměr a to i dějový. (DaViD´82)
Reklama