Údolí včel

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Středověk jako drsná doba, která nepřála šťastným koncům. Jednoduchý příběh o střetu náboženského fanatismu s touhou po svobodě stojí na výborném hereckém obsazení (nejen pánové Kačer a Čepek), parádní práci kameramana a hudbě Zdeňka Lišky. Dohromady má divák pocit, že se opravdu ocitl ve středověku. František Vláčil to sice měl natočit, aby se využily kostýmy a rekvizity po příliš nákladné Marketě, ale to rozhodně neznamená, že by film byl nějaký méněcenný. Naopak, ve zkoušce času obstál. (04.06.2022)

Specifická záliba režiséra Františka Vláčila v historických příbězích dostoupila svého třetího vrcholu v roce 1967 adaptací původního Körnerova námětu. Před námi se otevírá tragický příběh přátelství a fanatické závisloti dvou řádových rytířů, které rozdělí touha po svobodě. Zatímco citlivý Ondřej nachází uspokojení v návratu do rodného sídla na Vlkově i v pozdějším vztahu se svou nevlastní matkou, chladný a strohý Armin se nedokáže zbavit myšlenky na návrat bez bývalého přítele. Neodvratný děsivý závěr na sebe nenechá dlouho čekat. Vláčil zde opět dosáhl maximálního výsledku ve prospěch konečného divákova pocitu. Tísnivá atmosféra přísných řádových pravidel, rozháraná existence i touha po svobodě a šťastném životě titulního hrdiny společně s přesnou kamerou Františka Uldricha a snad nejpůsobivější hudbou Zdeňka Lišky vytvářejí dílo světových rozměrů. Základem je ovšem herecká virtualita tří osobností. Dokonalá paralela mezi Janem Kačerem a Petrem Čepkem nemohla najít lepších představitelů, a to navzdory původní Vláčilově skepsi k Čepkovi ("Co je to za šerednýho Avara! Já tam chtěl Slovana!"). Domnívám se, že vpravdě životní výkon zde podala Věra Galatíková, jejíž postava i přes zdánlivě malý výrazový prostor dává tušit gigantickou sílu osobnosti. Tento film je pak v podstatě jen završením umělecké geniality Františka Vláčila, pro něhož znamenalo Údolí včel poslední setkání s historickou látkou. Jeho výjimečný talent totiž nenašel pochopení u komunistických kádrů, kteří jej – stejně jako řadu dalších – násilně umlčeli. Vláčil se pak po zbytek života potácel v tvůrčí bezradnosti. Navzdory těmto skutečnostem představuje Údolí včel dodnes hrubě nedoceněné dílo, které se neprávem ocitá ve stínu slavnější Markety Lazarové. (29.12.2008)

Nemám rád Bergmana ani Tarkovského, ale když už, tak Bergman dokáže oslovit hlubokými myšlenkami a Tarkovskij atmosférou, či vizuálem. Údolí Včel se vzdáleně podobá Sedmé pečeti a Andreji Rublevovi a upřímně mě nebavilo ani z jednoho pohledu. Do atmosféry jsem nepronikl, ke zdejšímu rytířství, jejich poslání a náboženství jsem si taktéž cestu nenašel a nemyslím si, že by to byla vyloženě jen má chyba. Film je obtížné uchopit a zpracovat, divák to musí vyloženě chtít, jinak má smůlu a bude trpět. Pochválit můžu akorát Čepka, ale jinak můj skromný a ryze subjektivní verdikt zní 3/10 (08.04.2009)

Takhle nějak si představuju umění vytvořené pro umění a zástupy duševních sebemrskačů. V neskutečně nudné atmosféře se sice našlo pár zajímavých obrázků, ale nesmyslné blekotání umělců (viz. výše) mne ještě nějakou dobu bude strašit ze sna. Chápu nadšení filmových kritiků ze smyslově neuchopitelných orgií či orgasmy filozofů při lapání duchovních mouder, ale pro mě to byla naprostá ztráta času. (18.01.2011)