Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Tanečnica v tme
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Robby MüllerHudba:
BjörkHrají:
Björk, Catherine Deneuve, David Morse, Peter Stormare, Joel Grey, Cara Seymour, Jean-Marc Barr, Vincent Paterson, Siobhan Fallon Hogan, Željko Ivanek (více)Obsahy(1)
Svérázné československé emigrantce Selmě Ježkové hrozí brzká slepota. Sama emigrovala do Spojených států 60. let, aby tu zajistila oční operaci synovi postiženému dědičnou chorobou. Přestože Selmu obklopují dobří lidé, zůstává ve svém údělu sama. Potíže překonává zejména díky vášni k muzikálům. Trierovský dokumentární způsob snímání pomocí ruční digitální kamery tvoří zvláštní a často diskutovaný kontrast k žánru melodramatu a muzikálu. Závěrečnému snímku Trierovy “trilogie zlatého srdce” dominuje islandská zpěvačky Björk, která se zde se svou výjimečnou rolí zcela identifikovala bez dalších ambicí na filmovou kariéru. Za svůj výkon si odvezla hereckou cenu z Cannes, kde byl film oceněn i cenu nejvyšší, Zlatou palmou. (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (399)
Démonický Lars von Trier perfektně zobrazuje temnotu v lidech. Diváka nešetří do poslední minuty. Trochu se mi zde nelíbí zpěv, který limituje dramatičnost závěru, ale až na tuhle maličkost, která mi prostě nesedí jsem emocionálně odrovnaný. Trier je ten nejlepší evropský tvůrce, který má mainstreamovce (včetně mně) tady. ()
Jako filmový teoretik bych byl nejspíš z filmu na větvi, ale to já nejsem, takže kus stínu pochyb nad tímto filmem přeci jen přetrvává a rozhodně nemám na mysli tu závěrečnou scénu (ani v nejmenším mi nepřipadala přehnaná). Spíš trošku zamrzel nějaký originálnější a třeba i košatější příběh. Naštěstí ale bylo na co koukat, tedy spíše poslouchat. Není lepšího hudebního doprovodu pro tento film než od Bjork, která se i se ctí porvala s touto hereckou výzvou. Další důkaz toho, že Trier je jednoduše liška podšitá. Bohužel jsem viděl dříve jeho Dogville, jenž pokládá podobné otázky a jenž se mi líbil o něco více, a tak ve srovnání s tímto netradičním muzikálem přeci jen je o několik kroků napřed. ()
Další odvážný experimentální, ale nejen proto vynikající, film dánského mága Larse von Triera. Překvapivé propojení klasické stavby dramatu s žánrem televizního ,,dojáku" tedy formátem soap opery (mýdlové opery) a to celé navíc proložené muzikálovými intermezzy. Tuhle nezvyklou stavbu filmu Trier rozdělil na dva vyvážené celky. První polovinu, hlavně kvůli kameře, velmi roztěkané, až dokumentární, snímané z ruky, což Trierův tvůrčí záměr přesně splnilo (divák tak má být přesvědčen o autentické výpovědi díla), ovšem běžný filmový divák ale jen těžko stráví (skoro hodinová expozice je poněkud dlouhá) a druhá část díla, uvozená prvním muzikálovým vstupem, který je, jakož i ostatní muzikálová intermezza, v kontrastu se zbytkem nasnímaného filmu odlišně barevný a obsahuje další sémantickou i estetickou rovinu filmu. Melodramatický až bulvární příběh české emigrantky v podání vynikající a přesvědčivé islandské zpěvačky Björk, jejíž postava emigruje v padesátých letech z Československa do Spojených státu hlavně kvůli tomu, aby zachránila svého syna před prokletím dědičného jha slepoty, jímž ona sama trpí (a přechází tak přímo nabízející se politický rozměr oné doby), je záměrně postaven tak, aby doslova ždímal divákovy city a vymámil nejednu slzu na jeho tváři. Lars von Trier ovšem tuto ,,pokleslou " zábavu prokládá barevnými muzikálovými čísly, které zhmotňují představy a sny hlavní protagonistky a které posouvají významovou složku do dalších pater. Barevnost těchto hudebních vsuvek je sama o sobě velmi zvláštně zvolena. Natónování na úroveň barev televizního materiálu sedmdesátých či osmdesátých let, barvy vyvedené naschvál mdle vytváří v muzikálních číslech jakýsi zvláštní pocitový odér, odér nostalgie archetypu společného všemi sdíleného televizního světa... Výborná choreografie tanečních čísel, které jsou vždy situovány do všedních, neuměleckých míst (tovární hala, železniční trať, soudní síň, vězení...) a nesou v sobě sdělení, která se navyšují na obecně vedenou dějovou linku (Selma si materializuje zvuky továrny v kreacích tanečních figur; odváží se k milostné avantýře s místním mužem, jenž se jí vytrvale dvoří a kterého v reálném světě odmítá) a toto propojení působí velmi sugestivně. Co vyšlo Larsu von Trierovi asi nejvíce, je herecké obsazení tohohle filmu. O Björk asi mluvit netřeba, ta podává přesvědčivý strhující výkon, ale i další role jsou obsazeny velmi přesně. Peter Stormare, vytržen ze své typické role podivínského násilníka, tak typického pro filmy bratrů Coenů či aktuálně třeba pro seriálu Prison Breake, podává přesvědčivý výkon v roli maloměstského amerického prosťáčka, který se nesměle uchází o hlavní hrdinku Selmu, David Morse v roli pro kolizi dramatické složky velmi zásadní postavy, souseda - policisty, Cara Seymour v roli typické středostavovské Američanky, jeho manželky, to všechno představuje vhodně namixovaný herecký koktejl. Úžasné emoce budící postmoderní synkretické dílo... (PS: Nás Čechy tenhle film bohužel trošku škrtí...neb všichni máme něco uloženo v našem kolektivním podvědomí a ryzost ,,slovanského" křestního jména Selma či Oldřich Nový podobající se spíše Fredu Astaireovi to tedy rozhodně není...) () (méně) (více)
Po dlouhém přemáhání zase doplním jeden rest. Film jsem viděl už někdy před 15 lety a doteď jsem si netroufl jej komentovat, až se vytratila i chuť se do řady hodnotících a komentujících přidat. Ale když jsem na to teď při bloumání databází narazil, říkám si teď anebo nikdy. Takže, já a Trier jsme si zjevně nebyli souzeni. Už pár útržků z Království, které jsem kdysi viděl v televizi, mě víceméně odpuzovalo, Tanec v temnotách (viděl jsem dříve než Dogville) mne v tom utvrdil a Dogville přede mne rozestřel transparent s kapitálkami "NIKDY NEKOUKEJ NA TRIEROVY FILMY". Dobře, na jednu stranu musím přiznat, že ač nejsem fanoušek islandské hudebnice, její hudba zde jakož i zajímavě pojatá taneční čísla sama o sobě snesou vysoké hodnocení. Ale ten zbytek? Když to řeknu natvrdo, je to vypočítavá vyděračská zcela nevěrohodná zpotvořenina, která všem nesobeckým obětavým osobám dělá medvědí službu. Nedokázal jsem tomu věřit ani na chvíli, Rimmerovými slovy "nerealistické, jenom jako." Je to zde sice méně okatý kalkul než u zmíněného Dogville, ale jinak je to stejné. Všechna ta rozmáchlost, to vedení děje do předvídatelné tragédie, ta dilemata, kterým Trier své postavy vystavuje, mně osobně strašně zavánějí laciností a hrou na efekt jen proto, aby mě na jednu stranu nutil do svého vidění světa, na druhou aby ve mně vzbudil pocit viny a sebemrskačské tendence. Já se ale na tohle lapat nenechám. P. S. Chudák Oldřich Nový. Aspoň by se tam jako kontrast hodilo Kristiánovo "Jen pro ten dnešní den stojí za to žít..." ()
Nic proti Björk, ačkoliv mi její muzika nic neříká, ale ona, celé její herectví a postava, kterou ztvárnila mi svou blbostí a kafkovskou povahou byla příšerně proti srsti. Vadila mi ta rozklepaná kamera, ta zvláštní choreografie, Davida Morse nemam ráda a ta jeho hnusná role tomu moc nepřidala a když už chtěli holku z Československa aspoň ty jména se mohli naučit vyslovovat, protože asi nikdy nezapomenu na Ouldrič Nouvy. Kamarádka řikala, že budu strašně brečet, tak jsem si raději připravila kapesníky a nejspíš myslela závěrečnou scénu, ale oči sem akorát tak třeštila a slzu neprolila ani jednu. Nee, tohle fakt ne... ()
Galerie (39)
Zajímavosti (29)
- Někteří herci obsazení v menších rolích jsou Švédové a jejich hlasy byly do angličtiny nadabovány. (D3VIL)
- Celosvětová premiéra proběhla 17. května 2000 na filmovém festivalu v Cannes. (ČSFD)
- Lars Von Trier se chtěl původně obsadit do roličky diváka v kině, kterému vadí, že Selma (Björk) ruší. Nakonec od toho odstoupil, protože se bál, že by se před kamerou neudržel a skončilo by to špatně. Spor s herečkou Björk – dvou nekonvenčních osobností pokračoval ještě po letech, když v roce 2017 obvinila Islanďanka dánského tvůrce ze sexuálního obtěžování během práce na filmu. (ČSFD)
Reklama