Dogville

„Ukázalo se, že rozdíl mezi lidmi, co znala doma a lidmi, co potkala v Dogville, je menší, než čekala.“ Doprovodný komentář dodává celé podívané takřka literární zážitek. Ve spojení s opravdovým herectvím a originálním prostředím mimořádný zážitek. Jakoby člověk viděl do lidské mysli stejně snadno, jako do oněch domů, které nemají stěny. Svět, který je mnohem čitelnější, přesto stále stejně zrádný a překvapivý. 90% (18.09.2012)

Bez ohledu na to, jde-li o vítězství obsahu nad formou, či formy nad obsahem, největší drama se odehraje ve vašich hlavách. Byť myšlenkově nesmírně bohatý a podnětný, je to film, jehož emoční vykastrovanost mi brání vnímat jej nad rámec pozoruhodného experimentu. Líbil se mi sarkasmu, s nimž Trier pracuje - sarkasmus, který je vtipný dokud se nezačne týkat vás samotných, ale zároveň jsem jej za to nenáviděl (jak příznačné pro film plný nenávisti). Nebo nás snad trpký smích nad něčím podobným nedegraduje na bezcitné bestie? Vadil mi ten negativismus, ten nekonečný cynismus a bezcitnost v přístupu k hrdinům. Protože, ač sám skeptik, v koutku duše stále naivně věřím v dobrého člověka, což je pojem jež na prknech Dogvillu nenachází své místo. Jestli jsou tohle prkna, která znamenají svět, odmítám je přijmout za své, potažmo zaměnit za prkna, na kterých sám hraji a která tak beznadějně (zatím) nevypadají. Dogville za pár let, z části zásluhou andělské tváře Nicole Kidman (i když jde o anděla pomsty), klidně akceptuji coby jednu z pozoruhodnějších položek v nějaké učebnici filmové historie, ale když uvidím jeho jméno, nevybaví se mi již žádná emoce. Velmi vlažné čtyři hvězdičky. 75% Zajímavé komentáře: Melies, Radko, murakamigirl, Turiec, Fr,Terminus, saladín. (09.06.2010)

Mám rád experimentování s filmem, mám rád divadlo a navíc jsem věděl, že ač jsem se ze žádným z filmů Larse von Triera nesetkal, mám čekat neočekávané. A přesto si ten zmatek v hlavě, který mi tam Dogville rozpoutal, nedokážu urovnat ani pár dní po jeho shlédnutí. Rozhodně se o něm nedá říct, že je to divný film, to ne. Ale zvláštní zvláštní, to pravda je. Von Trier chtěl dosáhnout absolutního vítězství obsahu nad formou, jenomže tím filmu vytvořil jeho hlavní Achillovu patu. A nebo snad chce někdo namítnou něco proti tomu, že divák se bude plně soustředit na příběh a bude mu úplně putna, že herci se pohybují v obrovském studiu, kde stojí kulisy, nad kterým by si i divadlo uplivlo, že iluze dne a noci, stejně tak i ročních období je umem skvělého týmu osvětlovačů a že většina zvuků, včetně otvírání dveří a zpěvu ptáků byla přidána až v postprodukci? Můžeme si odpovědět, že ano, ale pouze za předpokladu, že Dogville bude mít příběh opravdu silný, což bohužel (ne)má. Fotografie pod závěrečnými titulky mě položily na vážky, zda-li je Von Trierův scénář podle skutečné události nebo ne, ale i kdyby (ne)byl, nelze mu upřít jistá působivost. Zároveň s ní je zde však i jakási chladnost a koneckonců i předvídatelnost a to je podle mě hlavní důvod mého „nízkého“ hodnocení, které bych velmi rád zvednul výš, už jenom kvůli hercům, kteří hrají jako o život. Nicole Kidman přímo září a vzájemná nesourodost s Paulem Bettanym je výborná. Dogville je film, který se hned tak nevidí, ale když už se vidí, mohl by alespoň stát za to. Ne, nejsem náročný, jenom mi vadí, když v tom něco skřípe a tady to skřípe až moc. (07.07.2005)

Dogville je skvěle herecky obsazený, kdy i nejmenší roličky hrají herci, kteří by si v jiném filmu zasloužili zahrát hlavní roli, a celému ansámblu vévodí hvězda první velikosti Nicole Kidman, která toužila, poté, co si naplnila kasičku, získat renomé velké herečky a o honorář se s Larsem von Trierem určitě nehádala. Snímek se může opřít o myšlenkově silný emotivní příběh s opravdu ďábelskou rafinovanou pointou, která je satisfakcí nejen pro ponižovanou hrdinku, ale i pro diváky. Odplata je nemilosrdná a absolutní. Jenže co naplat, problém Dogville spočívá v tom, že vlastně nejde o film. Nepoužívá specifické filmové výrazové prostředky a obvyklý filmový jazyk. Mnohem spíš je to alternativní divadelní představení zaznamenané na filmovém pásu. Experimentální divadlo s minimem kulis a rekvizit. Někoho to uspokojí a vystačí si s emocemi a komorním herectvím, někdo se může cítit ošizený. Lars von Trier je filmař, který rád útočí na hranice dosud možného a akceptovaného, a tím je mi osobně sympatický. Na druhou stranu, kdyby se kinematografie měla vyvíjet tímto směrem, byl by to asi průšvih, protože každý není tak dobrý vypravěč a každý herec nemá tak dobrý rejstřík jako účastníci tohoto experimentu. Celkový dojem: 90 %. (03.01.2008)

Vynikající. Nejsem si jistý, zda-li bych si film pustil, kdybych předem věděl, jakým stylem je natočen. Naštěstí jsem tak učinil a jsem nadšen. Jednoduchý děj prohlouben sondou do temných zákoutí lidských duší se naprosto úžasně hodí právě k takovéto minimalistické formě. Šťastný ten, jemuž nebylo z filmu z vlastní zkušenosti nic povědomé. (06.04.2009)