Za hranicí temnoty

Jak už to tak vypadá, D'Amatovým fanouškem se asi nestanu. Poté, co jsem viděl režisérovy "nejlepší fláky", nad ním asi definitivně lámu hůl. Buio Omega, ostatně jako i jeho jiné kousky jsou po scénáristické stránce velice jednoduchoučké, s mizernými herci, špatnou kamerou a v tomto výčtu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Tento film v mých očí vystihuje jediné slovo a to je nuda. Režisér mě ničím nedokázal zaujmout a vtáhnout do filmu (pominu-li brutalitu a povedené gore scény). Zklamal mě i hudební doprovod od legendárních goblinů, asi si to nejlepší nechávali jen pro Argenta. Poslední malinkou nadějí v D'Amatově filmografii vidím v La Morte ha sorriso all'assassino. PS:Doporučuji si přečíst moc pěknou biografii D'Amata od POMA. A jak už jiní podotkli, kdyby se toho snímku chopil někdo více zručný, mohlo z toho filmu vzniknout zajímavé dílo. (03.08.2009)

[Festival otrlého diváka 2010] Někdo to rád nekro. Ale jen platonicky. Ta poslední mumifikační procedura s hadičkama na mě byla fakt moc. To už sem málem nerozdejchal. Od týhle scény si Za hranicí temnoty až do konce udržuje velmi intenzivní syrovou atmosféru, okořeněnou o pár dalších naturalistickejch a velmi nechutnejch scén a perverzní erotično mezi hlavním hrdinou a (nejen) služebnou, která je tak trochu dominantní. Kdyby nebyl děj vyprávěnej takovým rozvláčným tempem, tak by určitě nebyl tak působivej. Některý komentující ale film dost nudil. U mě spokojenost. (11.02.2010)

Dnes už lehce kultovní trash, který sice není bohatý na různorodé mordování, jeho síla však vězí někde jinde. Hlavní doménou je totiž šokující obsah: častá nahota (jak se na D´Amata sluší a patří), kanibalismus a hlavně nekrofílie jsou centrem všeho dění. Důležitou součástí jsou také scény, v nichž zvrácená dvojice se zbavuje mrtvol - na řadu přijde jak porcování, koupel v kyselině, tak spalování v peci zaživa. Tady si divák skutečně přijde na své, protože jinak se snímek docela táhne. Jinak hlavní hrdina byl perverzák, ale ono se vlastně není čemu divit. Pokaždé, když už se vyskytla nějaká ta ženská, tak byla debil (první oběť), nebo rovnou čubka (všechny ostatní). Takový holky potkáš na procházce vážně těžko... (22.05.2013)

Buio Omega je vizuálne striedmy horor, odohrávajúci sa prevažne za denného svetla. Logika a smerovanie deja tu nehrajú veľkú rolu, Joe D’Amato sa sústredí hlavne na naturalistické masakre obetí, sexuálnu perverziu (stará Iris / mladý Francesco) a prvky nekrofílie (mŕtva Anna / živý Francesco). Robí to za tónov v hororových scénach popovej, a v sexuálnych scénach romantickej hudby skupiny Goblin. Pozoruhodná zvrhlosť, ktorá sa - byť lepších hercov a ponurej hudby - mohla stať jedným z filmov, po ktorých nezaspíte. V rámci trashovej D’Amatovej filmografie však topka. (15.04.2003)

Mladý muž nemůže žít bez své zemřelé dívky, proto se rozhodne jí vykopat z hrobu, odveze si jí domů a tam jí mumifikuje. Tím spustí řetězec událostí, které vyústí ve tři vraždy. Tento film je mnohými považován za nejlepšího D´Amatovu práci. Přesto, nebo právě proto se neubráním zklamání. Pominu stupidní dialogy a mizerné herce, to snad ani není tak v gore žánru důležité. Horší je, že film má nulovou atmosféru, pestré, křiklavé barvy moc hororově nepůsobí a ani hudba od The Goblins, jinak tak skvělých v Argentově Suspirii, tu moc nezapadá. Jednotlivé vraždy nejsou moc propracované, nejsou moc "gore". V tomhle ohledu je pro skalní gore příznivce uspokojivá snad jen koupelnová scéna s řeznickým sekáčkem a kyselinou. Paradoxně tak nejpůsobivější scénou je ta, ve které neuvidíme ani kapku krve, kdy Amato střídá záběry na plná ústa obědvající domovnice a na zbytky těla rozpuštěného kyselinou. V tu chvíli opravdu ztratíte chuť na jídlo. (22.09.2003)