Marie

„Za co se omlouváš? Říkal jsi, že to je život. Chceš se snad omlouvat za to, že žiješ?“ Jen 2 roky před Kdo chce zabít Jessii? natočil Vorlíček film z úplně jiného soudku. S hlavní hrdinkou zklamanou, osamělou, která chová už jen zbytky iluzí, nadějí a snů. Má vedle sebe člověka, který sice jakž takž funguje jako otec jejich 2 dětí, ale spíš než manželem je občasným spolubydlícím, u kterého může Marie na nějaké vroucné city či třeba jen porozumění zapomenout (dost průkazná úvodní návštěva kina). O to víc může diváka překvapit její rozhodnutí, se kterým se možná hůře ztotožňuje, ale osobně mu s odstupem času začínám pomalu rozumět. Přemýšlivý, lehce depresivní film (nesoulad navozuje místy i výrazná zvuková/ruchová složka), hodnotím ho slušnými 4*. „Když jsme se milovali, tak jsme žádný zákon nepotřebovali. Nemůžeme přece za to, co cítíme.“ - „Manželství se sice uzavírá na základě citového vztahu, ale přináší také zákonné povinnosti.“ - „Jak spolu souvisí láska a zákon? Není tu někde chyba? V tom zákoně nebo v nás?“ (14.04.2019)

V dnešní době již dost vyčpělé téma, ale v 60. letech se takového sondy do lidského nitra točily častěji, aby divák mohl přímo během filmu zžít s postavou a přemýšlet o tom, jak by se zachoval v kritických momentech on sám, aby stačil jednotlivé postavy soudit nebo se jim snažit porozumět. Marie je unavena jednotvárností svého manželství, možná má její manžel i milenku, což je asi taky trochu její chyba, neboť se jí právě na druhou stranu nechce něco na svém maželství změnit - dokud nepozná přítelkynina manžele Jendu... Hodnotit herce v takových psychologických rolích je velmi těžké, myslím, že ani tvůrcům filmu se nepodařilo svým postavám vdechnout trošku více životnosti. (14.03.2021)

V tichosti nesnesitelného mlčení, vakuu vztahu tlejícího až do morku kostí, v bezútěšnosti života samého, v očekávání zázraku, který ne a ne přijít... Precizně zobrazený konec jednoho manželství s velmi citlivým Vorlíčkovým režijním vedením a vynikajícími hereckými výkony. Smutně krásný film s koncem, který je neočekávaný, přesto pochopitelný. (17.05.2017)

„Jak spolu souvisí láska a zákon? Není tu někde chyba? V tom zákoně nebo v nás?“ Příběh Marie (výborná Blažena Holišová) je trošku jiný, než jak jej popisuje oficiální text distributora. Marie není jen pasivní přihlížeč rozpadu svého manželství, ona od jistého momentu (od odchodu svého muže k jiné ženě) aktivně navazuje jiný vztah a sama též iniciuje oficiální rozvod. Václav Vorlíček mě tímto filmem dost překvapil, protože takový typ (psychologicky laděného) filmu on normálně netočil. Co se mu určitě povedlo je kamera, která občas zajímavě krouží kolem.  I hudba Svatopluka Havelky k atmosféře filmu hezky sedí. Snad jen jsem moc nepobral konec. Nejdříve ten nový milý Marie říká, že by si ji i vzal a přiznává tak, že mu nestačí už jen "oáza", velmi rychle však film končí tím, že dotyčný vrací Marii klíč od bytu. Trošku divný konec, když vezmu že to celé měl být spíše film o rozpadu jejího  manželství a o tom, jak se s tím vypořádala. Když už tam ten jiný vztah byl, představoval bych si optimističtější konec. (28.02.2024)

"Marie" vypráví velmi všední příběh o velmi všedních lidech, a to dobově poměrně konvenčními vyjadřovacími prostředky (vizuálními, střihovými, hudebními, hereckými apod.). Síla tohoto filmu - který je takřka čistokrevným představitelem filmového žánru, kterému se tradičně říká "psychologický" - tkví ovšem zřejmě právě v jeho celkové uměřenosti, která budí dojem relativní autenticity (člověku se vkrádá na mysl cosi klišovitého o neorealismu), byť zejména některé dialogy poněkud šustí papírem. Dojem přirozenosti je posílen i faktem, že je valná část filmu natočena v reálných a velmi známých exteriérech Prahy (nábřeží u Výtoně, křižovatka Nad Muzeem, Letná atd.) - které se překvapivě vyznačují tím, že před 50 lety vypadaly takřka identicky jako dnes. No a samozřejmě je ten film pozoruhodný přinejmenším i tím, že se naprosto vymyká takřka ze všeho ostatního, co Vorlíček natočil. (20.02.2014)