Tři oříšky pro Popelku

Jedině s norským lektorem jsem to zvládla bez dávivého reflexu. Jinak další tradiční ZLO, které srdnatě dlouhá léta leze o Slunovratu z obrazovek. Což mne přivádí k myšlence - vylézt na mě júrei, zajdeme něco popít, vylézt na mě Popelka nebo nedejcthulhu Trávníček, uřežu jim hlavy. (01.02.2013)

Tento komentář věnuji svým "nejoblíbenějším" uživatelům – Hochům z Filmové teorie. Snad jim pomůže znovu spatřit realitu všedního dne. ********* Sine ira et studio!!! Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence. Avšak i pro nezasvěceného diváka, u nějž by se zpočátku mohla objevit averze, ba co víc dokonce negace mistrovy epistuly, poskytuje Pan režisér mentorskou berličku. Jedná se zejména o simplifikovaný konfrontační úzus dobra a zla ( Ano, zde mám namysli explicitně zlou macechu a její ambiciózně edukované vlastní dcery v přímém rozporu s repulzivní edukací dcery nevlastní !! ), chudoby a bohatství (Neutěšené aparigrahické Popelčiny poměry versus ad hoc propertiální konzumerismus šlechty!!). Pokud v tomto aktu přistoupíte na mistrovu hru, budete schopni plně prožít předfinální tenzní gradaci při testaci inkriminovaného střevíce!!! Rozradostnění abstrakní vizualizací postfreudovského axiomu prostě potom musíte odpustit tvůrci (možná pro někoho slaboduché) finále ve smylu „Honesta vita est beata“, kdy ústřední dvojice naváže eternální, koexistenčně kopulativní vztah. Pochopíte li plně režséruv záměr, film vás konkveruje a **Na tomto místě se i JÁ musím snížit k insitnímu výrazivu některých uživatelů** „Sežvýká a vyplivne". Silně pochroumáni a polepení slinami pak budete ještě dlouho meditovat nad smyslem života a zejména buddhistickou tezí zvuku tleskotu jedné ruky!!!!!! .. dále viz Antikrista (11.01.2010)

Tak jsem si o letošních Vánocích Tři oříšky zrevidoval. Nechci jí ubrat status kvalitní podívané, ale připadá mi, že je prostě až moc jednoduchá (ples se koná jen jeden) a i přes přítomnost postav macechy a nevlastní sestry se Popelka nemusí ani moc snažit a mnoho věcí jí spadne do klína tak nějak samo sebou. Dá se to srovnat s filmaři, kteří díky shodě určitých okolností točili poněkud jinak, než původně chtěli (sníh). Ovšem aby nedošlo k omylu, mnoho nadprůměrných složek snímku, notoricky známých, funguje i na mě (hudba, lokace, hlavní představitelka). Prostě jsem měl vždycky radši jiné dvě Vorlíčkovy pohádky, ve kterých mají vnitřní napětí i nástrahy osudu mnohem větší intenzitu a účinnost. Jak se budí princezny a zejména pak Princ a Večernice. To je aspoň majstrštyk! (02.01.2014)

Jistě, může se zdát v případě notoricky známé pohádce zarážející, ale před pár lety jsme dávali dohromady společnou knížku o ní. Byl jsem přitom požádán pokusit se pomocí detailního rozboru filmu odpovědět na docela široce položenou otázku, čím jsou vlastně TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU natolik výjimečné, že dosáhly takového tuzemského, ale především mezinárodního věhlasu. Byla to zajímavá výzva, protože i já je měl od dětství zažité především jako divák a v souvislosti s vánočním televizním časem... Tou odpovědí pro mě nakonec bylo vrstvení, které umožňuje spojit očekávané s neočekávaným, kdy jako diváci dostáváme i nedostáváme popelkovský příběh. Mnohem více než na poli vyprávění či výstavby světa mě ale TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU po analýze záběr po záběru překvapily svým filmovým stylem, protože jde o jeden z nejokázalejších příkladů práce s transfokátory (zoomy), s docela dlouhými objektivy v překvapivé kombinaci s inscenováním do hloubky, stejně jako s různými takřka avantgardními postupy. Tyto techniky sice pro většinu diváků zůstávají neviditelné, ale přitom se na nezaměnitelnosti filmu neopominutelně podílí (viz dále, strana 73-84). Po dvou letech od vydání knížky si můžete přečíst celou analýzu tady, i když už je po Vánocích (ale než řeknete švec, už se zase budou blížít, takže je to jedno ;)). (22.01.2018)

Skutečně tady není o čem diskutovat -> Nejznámější česká pohádka. Už roky běží a zůstává v srdcích dál, dokonce bych si dovolil tvrdit, že léty zraje jako víno. Mladí (skoro až nevinně vyhlížející) herci odvádí své na stoprocent, svým způsobem je inovativní už přístup známé předlohy, vždy z něho vycítím mírnou ironičnost a jasný český rukopis. Vánoční atmosféra je jednoduše božská a podléhající. Je to tak, Vorlíček a Německo zde ještě neznamenalo funus pohádek... (03.03.2006)