Obsahy(1)
Bouřlivé události pražského vyvrcholení Květnového povstání českého lidu r. 1945 jsou vedle exilového druhého odboje a Slovenského národního povstání nejvýraznějším vkladem malé země v srdci Evropy do celosvětového boje proti fašistickému hnědému a černému barbarství zemí totalitní Osy. Součástí povstání byly nejen barikády a krvavé boje, ale i dokumentace všech těchto událostí mnoha desítkami amatérských filmových nadšenců. Z ohromného množství dokumentárního materiálu, který takto vznikl, sestavil Otakar pozoruhodnou mozaiku s řadou záběrů zachycujících ty, kteří nejvíce riskovali. Předky dnešních Pražanů. Den po dni, někdy hodinu po hodině sledujeme obraz boje na život a na smrt, který vrcholí nejen příjezdem sovětských tanků Rudé armády do Prahy v jitřních hodinách 9. května 1945, ale ještě výrazněji projevem prezidenta dr. Edvarda Beneše na rozstříleném Staroměstské náměstí v den jeho návratu do Prahy o týden později. (sportovec)
(více)Recenze (5)
Tón bezprostředně poválečných dokumentů o událostech uplynulých šesti let určil první promítaný blok reportáží Týdne ve filmu z června 1945, nazvaný Květnová revoluce v Praze. Emotivní hudební doprovod, vzletný komentář, jednostranný výklad, vděčnost SSSR za osvobození a vyhnání Němců, výzva k budování nové republiky pracujícího lidu. V obecném povědomí tuto představu o průběhu a konci války „kanonizovala“ Cesta k barikádám. Film ideově poznamenaný radikálním Benešovým výkladem událostí od Mnichova 1938 k Praze 1945 (německé hordy loupeživých kobylek proti neomylným Sovětům) zůstává dodneška neocenitelným historickým pramenem díky zužitkování záběrů téměř tří desítek zapojených kameramanů. Záběry z povstání, které se nedostaly do Cesty k barikádám, byly buď ztraceny, nebo zničeny (zřejmě ale ne z politických důvodů). Bojovně apelativní tón patetického komentáře, posilující víru diváků v nezlomnost slovanských národů, dosvědčuje poválečnou změnu v pojetí filmu, který již neměl plnit primárně funkci zábavní (a komerční), ale společensky-kulturní a výchovnou. Cesta k barikádám vznikala v úzké spolupráci s prvním odborem komunistického Ministerstva informací (ideovým poradcem byl odborový přednosta ministra Kopeckého Vladimír Procházka), čemuž odpovídá nejen úplné opomenutí vojáků Vlasovovy armády (Sovětský svaz označuje komentář za zemi, „ve které není páté kolony“), ale i závěrečné volání do práce za mír, svobodu a pravdu za zvuků sokolského pochodu „V nový život“. Nesporné jsou řemeslné kvality filmu, který lze na poli dlouhých domácích střihových dokumentů považovat za průkopnický. Dynamická montáž s působivou gradací a použití animovaných map prozrazují inspiraci Caprovou sérií Zač jsme bojovali i Kopalinovým filmem Osvobozené Československo, který začíná podobnými záběry mírového života a mixem materiálu z německých a spojeneckých týdeníků. 60% ()
Toto takřka neznámé a absurdně nedoceňované Vávrovo dílo je holdem desítkám amatérských filmařů, kteří, nikým neovlivňováni a řízeni, s nasazením vlastního života natáčeli události vzrušeného vyvrcholení událostí a dějů Květnového povstání českého lidu. Příznačné je i jeho vyvrcholení: naprosto zapomenutá a opomíjená Benešova řeč ze sutinami a zříceninami staroměstské radnice pokrytého Staroměstského náměstí. Toto dílo by určitě zasloužilo převedení na DVD nosiče (dévédéčka) a mělo by se stát dobrovolnou, a právě proto vyhledávanou pomůckou školního vyučování zejména na středním stupni našeho vzdělávacího systému. Šperky se normální jedinec přiměřeně chlubí. Hrdosti a trvale udržitelného vlastenectví není nikdy dost. (Zdá-li se někomu, že film sklouzává do poloh vlastních tzv. budovatelským padesátým letům, měl by si všimnout, co a kdo stojí v jeho popředí. Lidé jako Albert Pražák, Jaromír Nechanský nebo Karel Kutlvašr komunisty určitě nejsou stejně jako reflexe Masaryka-filozofa humanity. Budovatelské nadšení Třetí republiky je historickým faktem, který Vávra nemohl nezachytit podobně jako étos-patos, který provázel celou druhou světovou válku.) ()
Toto dílo má pro mě hodnotu hlavně kvůli neopakovatelným záběrům přímo z pražského povstání, které působy neuvěřitelně spontánně a bezprostředně (příjezd Beneše uchvacuje silou národního sepjetí, návrat vězňů z Terezína vzbuzuje silné emoce), maximálně výmluvně a bez potřeby poslouchat uhozený komentář. Předchozí kronika Mnichova a protektorátu je klasickým příkladem ideologického zmocnění materiálu, jež působí dnes hodně pateticky až směšné (zrádci olizující důtky Němců mě pobavily nejvíce) a dílo se tak rozpadá na dvě nestejně působivé části. Škoda, že V. neuchoval bohatý materiál pořízený během dnů povstání, určitě by se v něm našly další perly - např. dívka odměněná za statečnost, zato, že vyhodila tank do povětří a mezitím šlo jen o zoufalý pokus o sebevraždu z nešťastné lásky. ()
S velkou režijní jistotou vystavěná celovečerní dokumentární smršť v týdeníkovém tempu, která v dikci průvodního slova paradoxně obvykle sklouzává k afektu, důvěrně známému protektorátnímu publiku z let uplynulých (v očekávání let paranoidně budovatelských). Kronika války obrazně od prvních exhibic "pitvorného mužika" Goebbelse po zatčení Lídy Bárové s totálním ♫ hudebním nasazením J.Srnky. Ovšem v pojetí, přiklánějícím se ke stalinskému výkladu dějin. ()
Odborníci filmu vytykaji chybějící chronologii a dobovou tendecnost... Proto i vznikl snimek Boj o rozhlas... ()