Kladivo na čarodějnice

Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. (03.10.2006)

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Jeden z najlepších československých filmov vôbec, ktorý mi pri prvom zhliadnutí ešte v detskom veku naháňal hrôzu. Film má neopakovateľne tiesnivú atmosféru, vykonštruované procesy, mučenie, upaľovanie...to všetko je nadčasové a aj v dnešných časoch ťažko túto drámu niečo prekoná. Herecké výkony v tomto prevažne českými hercami obsadenom filme sú na najvyššej úrovni ,všetka česť najmä V. Šmeralovi, ale najväčšiu pozornosť na seba strhávajú slovenskí zástupcovia ,a to S.Valentová a najmä dokonale presvedčivý E.Romančík vo svojej najlepšej úlohe svojej kariéry. 90%. .......TheMaker nebudeš sa hnevať keď ti kvôli vyčerpávajúcej recenzii, ale aj iným dôvodom /však Ty vieš/ , ubudne jeden bod? Nemôžem sa preniesť cez tvoje odpadové hodnotenie. (22.06.2009)

"Kladivo na čarodějnice" je jeden z těch mála filmů, které dokáží vyvolat ty nejděsivější pocity strachu, aniž by k tomu potřebovaly hektolitry umělé krve a obludné monstrum honící teenagery po všech čertech ďáblech. Monstrum v tomto snímku má mnohem prozaičtější podobu, za kterou se však skrývá Ďábel hodný tohoto jména. Snímku ovšem na naléhavosti velkou měrou přidává fakt, že se tvůrci (mezi kterými byla i slavná česká umělkyně Ester Krumbachová, o níž nedávno natočila pozoruhodný dokument První dáma českého filmu Věra Chytilová) nechali inspirovat záznamy z autentických inkvizičních procesů z let 1678 až 1695. Snímek díky černobílému ladění evokuje rozmanitou škálu pocitů, kamera je nebývale sugestivní. Rozum obzvláště zůstává stát nad tím, jak mohla zbabělost, pověrčivost či lhostejnost vrchnosti dát do rukou inkvizičnímu soudci Bobligovi z Egeldstadtu takovou moc nad životy lidí v celém poddanství! Dovolím si citovat - Děkan Kryštof Lautner: "Nedokážu vůbec pochopit, že takový člověk může mít v rukou lidské osudy - tvůj, tvůj i můj!" Na to mu klidným, vyrovnaným a odevzdaným hlasem odpovídá jeho přítel, bývalý soudce: "A vždycky to tak bude, buď úplně klidný." Tento dialog je nádhernou ilustrací mnohoznačnosti "Kladiva" - každému musí být jasné, o čem Vávra mluví (předpokládám, že za dob normalizace skončil film na dlouhou dobu v trezoru...). Ještě jednou úžasnou doménou film disponuje - dramaticky vypjatá hudba, zejména její opakující se leitmotiv, nenechá diváka ani na chvíli vydechnout. Kapitola sama pro sebe je pak herecký výkon Vladimíra Šmerala. Jeho Boblig z Egeldstadtu je syntézou veškerého zla, ďábel v beránčím rouchu. Naproti němu stojící děkan Kryštof Lautner má taktéž co nabídnout, zejména proto, že je to postava lidská, se svými chybami, díky nimž nakonec nachází draze zaplacenou morální sílu. První místo ve Zlatém fondu české kinematografie. (31.03.2006)

Přiznávám, že Kladivo na čarodějnice mi příliš nesedlo. Myslím totiž, že film točící se jen kolem mučení nevinných potřebuje lepší (trpitelskou) atmosféru a méně nudící myšlenkový přesah. Zkrátka nepodařilo se mi do toho řádně proniknout, ač jsem jistou filmařskou kvalitu cítil. Navíc i z hlediska technických dovedností je film rovněž odpudivý, za sebe mohu tedy pochválit jen intermezza záhadného muže v kápi a z čistě subjektivních dojmů udělit 5/10 (01.02.2008)