Pacientka Dr. Hegla

Při pohledu na fakt, že jde o první film podle Pujmanové (o adaptaci stejnojmenného románu z roku 1931), nositelky Státní ceny z roku 1937, mohla by zaniknout skutečnost, že z jiného pohledu šlo de facto jen o rutinní navázání na herecké párování Korbeláře s Mandlovou. Ti již bok po boku vytvořili hlavní postavy v Nevinné (1939) podle de la Cámary. Přičemž jako lékař se Korbelář osvědčil již ve Zlatém člověku (1939). A v Pacientce Dr. Hegla skutečně nacházíme mnoho dozvuků právě z těchto starších filmů. Něžný je zde mladičký Svatopluk Beneš jako nešťastný snoubenec, herci starší generace jsou báječní všichni, od Baldové po Šlemrovou, Svozilová je rutinovaná a dokonale studená, dokonce ani vedlejší role svěřená Zorce Janů nedopadla špatně. Ale titulní role svěřená Mandlové v klíčové době jejího filmového zrání, zdá se, ji poněkud zaskočila. V dobré polovině scén je téměř nesnesitelná a nelze skutečně mluvit o tom, že by právě ona měla být považována za jedinou moderní herečku své generace. (23.09.2020)

Taxom sa zase rozhodol zabrusit do vod ceskoslvenskej kinematografie a volba padla na Vavrov film Pacientka Dr. Helga. Film je o medzliludskych vztahoch, laske ona + on a peripetiach okolo toho. Rezisersky je to na urovni, akurat v strede ti dialogy trochu krivali. Otomar Korbelar bol na urovni, Mandlova vyborna - nie nadarmo sa keysi hovorila tato veta /tusim v Prahe/ : Baarova ma oci mandlove no a Mandlova ma oci barove. Preco, to nech si kazdy zisti : 62 % (14.02.2017)

Vávra s Pečenkou jsou velmi vynalézaví (k tomu Poncova skvělá modernistická hudba), ovšem Pujmanová je pro mě upjatou rádobypsychologickou měšťanskou (nic na tom nezměnilo její pozdější se připnutí ke komunistické straně, bytostní levicoví prozaici jako Vančura či Konrád by takovéto téma ozvláštnili poetickým jazykem) autorkou se strojeným jazykem a vykonstruovanou zápletkou. Člověk si to ještě víc uvědomí v porovnání s životnější spisovatelkou Marií Majerovou, jejíž skutečně aktuální Panenství natočil Vávra chvíli před tímto. (13.03.2013)

Toto Vávrovo temné společenské drama mě překvapilo svou soustředěností - obrazivou, psychologickou i vypravěčskou. Příběh přímočaře sleduje osudovou trajektorii dívčího pádu do zodpovědnosti, který svou palčivou sebestředností s sebou stahuje celé mikrouniversum setkané v její svatební šat. Adina Mandlová obdivuhodně vtělila horečný, požár věstící mezistav ženství, v němž dodatečně exploduje rozmarné dětinství a jeho omámené, zpola živé trosky se mísí s dušenými touhami, zvláště těmi mateřskými, v jednu nekonečnou nespokojenost – s tělem svým i bližního, s obydlím a obýváním, s mateřštinou i rodinou a konečně i s posláním. Oceňuji i to, že Vávra film zbavil vší ideologičnosti: maloměstské prostředí není pranýřováno, jak tomu téměř bezvýlučně bylo – přesněji: bude – ve filmových propagandistických výkladech moderních dějin po roce 1948, ale odkrývá se jako nešťastně podtržený, nedozrálý věk, jehož nebezpečnost je vzbouzena spíše úzkostí než vědomím vlastní moci, posvěcenou konvencemi – Svatopluk Beneš to vyjádřil bezchybně. Dialog ojíněné milenky a vitálního Hegla, vtělujícího (tristní) moderní moudrost životních možností, nad ženichovou „smrtí z mládí“ nebo snídaní na venkovském letním bytě, kde střízlivějící pacientka marně očekává korespondenční dotyk milencův, a přicházejí jen „noviny“, skvostně znázorňují tento svět, smutnou zahrádku, v jejíchž řádkách neradno vysemenit. Ale film tento soumračný úhor nepolarizuje například úrodnou dělnickou divočinou nebo sovětským svítáním na lepší časy, což pochopitelně v daný čas ani nešlo. Prostě a jasně poukazuje k vlastnímu, hlubinnému, přírodnímu kynu – a tím je pravdivý. (10.06.2017)

Vkusně a po filmařské stránce kvalitně natočená moralita, ve které se občas zablesknou psychologické momenty i okamžiky civilního herectví Mandlové. A nevadil mi ani trochu přepjatý optimistický konec, naopak v dobových podmínkách byl takto podaný výraz naděje více než potřeba. Co však snímek velmi sráží dolů je zachovaný literární jazyk, který jde silně proti pozitivním snahám uchopit moderně zatuchlou předlohu. (25.10.2009)