Přijdu hned

Smutná ,ale přesto pěkná komedie ,či by se dalo říci moralita o jednom dědictví ,které je někde schováno ,ale když se do určitého data nenajde ,tak propadne. Příbuzní se hrnou a perou o každý kousek nábytku. Jako poslední se o tom dozvídá vycpavač zvěře Barvínek (S.Rašilov) a hned už se vidí jako milionář a celý dům ho se ho najednou chystá vítat. (další předchudce filmu Dědictví aneb kur...) tak ,když se rozjede pro dědictví najde už jen prázdný dům a bernardýna Ivana( Rašilův pes jak píše Karlos80) a takse ho ujme. No jo kdo by si taky vzal ,když by ho musel živit. A cestou ještě najde vypadlou dřevěnou krabičku co vypadla někomu z příbuzných. Když se vrátí jen se psem a všichni vidí ,že nic nemá tak se zase od něj odvrátí jak aktuální. lidi jsou stejný jako ted. naštěstí nakonec celé dědictví propadne opuštěným dětem a tak to má být. O A.Letenské se zminovat nebudu to už je tu zmíněno několikrát,jako malý kluk si to pomatuju jak to říkala před filmem hlasatelka a od té doby mě při tom docela mrazí. Jak to muselo být kruté. (23.12.2007)

Česká populárna hudba si pavlače sem tam berie do svojich textov. Náhodile: "Čtvrtá kategorie pavlačových domů pevný zdraví podryje bělochů i Romů" (Tři sestry) alebo "Na pavlači samé jé jé jé je, drby, drby jen o nás dvou" (Dalibor Janda). To sú však len také popevky, ukazujúce, že svet pavlačí má svoje neopakovateľné čaro. Dokonalý hold tomuto spôsobu života vzdal Otakar Vávra práve týmto dielom. Nielenže skvele zaznamenal svet spoločne zdieľaného života v tomto osobitnom spôsobe bývania, plného všímania si správania susedov, klebiet a milostných pletiek, ale zároveň pridal skvelý príbeh o jednom veľkom dedičstve, ukazujúci, akí my ľudia vlastne sme. Drobné výhrady sú len k takému tomu zmierlivému duchu, ale to beriem ako obetu komerčnej úspešnosti filmu. Inak plná spokojnosť. (12.09.2016)

Neskutečně lidsky hrál Saša Rašilov nejen v tomto filmu. Tlustý strýček s dobráckýma očima, který má všechny rád a na nikoho se nedovede dlouho zlobit. Podmanivá Vlasta Matulová, škoda, že jí nebylo v českém filmu víc využito. Začínající Svatopluk Beneš. Ohromná zápletka s dědictvím ukrytým v obojku psa. Milý gag s vycpaným psem bez ocásku. Hamižní příbuzní, kteří jsou schopni zničit pro milión celé své dědictví - obrázek z dnešních časů jak vyšitý. Dobrý film. (09.10.2014)

Krásný a hluboce lidský film o jedné závěti a lidech bydlícím v jednom domě. Film byl točený v pro nás nejstrašnější době za okupace v období po smrti Heydricha. U mne je největší hvězdou tohoto filmu ,,domovnice'' Anna Letenská. V době natáčení již byla sledována gestpem a její manžel čekal tou dobou na popravu. Gestapo Letenskou milostivě nechalo film dokončit, ale po natáčení si pro ni přijelo a byla odvezena do Mauthausenu, kde byla zavraděna. Ve filmu na této neskutečně silné ženě nic nepoznáte, budete se u této komedie dobře bavit a mráz hrůzy i nesmírná úcta k paní Letenské vám dojde teprve při zjištění jak moc se musela přemáhat a jakou vnitřní sílu prokázala!!! Rašilov st. si tuto komediii pro sebe a svého psa prý napsal na tělo a já myslím, že se mu moc povedla... Čtyři cvočky z obojku. * * * * (24.02.2014)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)