Rozina sebranec

Historickou filmovou fresku podle románu rakovnického gymnaziálního profesora Zikmunda Wintera (1846 - 1912) můžeme považovat za poslední vrcholné dílo zlatého věku československé kinematografie. Režisér Otakar Vávra, inspirován mnohými soudobými zahraničními vzory, vytvořil ve své době moderní velkofilm, který v divácích vyvolával silné emotivní vzrušení, umocňované také mimořádným hudebním dílem Jiřího Srnky. Pozoruhodná byla kromě jiného i drsná syrovost obrazu, usilující o dokonalé vyjádření středověkého způsobu života. Herecké obsazení bylo nadmíru exkluzivní. Marie Glázrová vložila do Roziny velkou citovou hloubku a erotický půvab, kterým dokonale zúročila všechno to, co se na jevišti i před kamerou dosud naučila. Štěpánek, Kreuzmann, Boháč, Pivec i Saša Rašilov vytvořili velkolepé lidské portréty mužů, vyhledávajících z různých důvodů společnost temperamentní Roziny. Vávra osudovým filmem o nalezené krásce položil v době plné lidských a politických nejistot pevný základ k pozdějším historickým velkofilmům, charakterizujícím podstatnou část jeho poválečné tvorby. Uskutečnění pozdní, poválečné premiéry bylo záměrně zinscenováno jak tvůrci, tak především vedením Lucernafilmu v čele s Milošem Havlem, pro kterého natáčení Vávrova filmu znamenalo poslední uměleckou spolupráci s českou kinematografií. Nejdůležitější motivem pro všechny zúčastněné, spolehlivě uchráněné před totálním nasazením, byla potom šťastná a radostná premiéra v osvobozené republice. (05.10.2008)

S třicátnickou vervou natočil Vávra velice vyspělý film. Jak nenávidím zadní projekce, zde mu je dokážu odpustit, neboť ani ony nepůsobí trapně. Rozina sebranec je velkolepé sociální drama srovnatelné snad jen s Bídníky. Vávra se noří až na sám okraj společnosti, do míst, kde si bída podává ruku s nouzí. Vávra byl vždy mistrem davových scén, takže nepřekvapí výborná choreografie i nasnímání přepadení kláštera lůzou. Mnohem více prostoru však dostávají jednotliví hybatelé děje. Skvělá Glázrová svoji Rozinu (tak trochu „Valjeanovou“) bez mrknutí oka provádí od naivní dospívající dívky, přes zamilovanou mladici, k bezstarostné manželce, milující ženě, až po zuřivou Athénu bránící jediného člověka, který na ni byl vždy laskavý a milý. Škoda, že Boháčův Nikola nezůstal v Itálii, Boháč je s přibývajícími minutami filmu horší a horší. Naopak Pivec, byť stejně trapně namaskován jako ostatní „Italové,“ je lepší a lepší. Pivec by určitě roli Nicola zvládl mnohem lépe, neboť byl o několik tříd lepší herec, než Boháč. Kreuzmann je výborný Karf, vilný stařík se záluskem na mladé masíčko, které na něj záhy udělá dlouhý nos, což extrémně raní jeho pýchu. Štěpánek v roli převora zosobňuje autoritu, laskavost i moudrost. Je smutné, že se výbornému triu Glázrová, Štěpánek, Pivec do toho plete přehrávající Boháč. Navíc je zde Štěpánka s Pivcem na můj vkus příliš málo. Štěpánkův vemlouvavý hlas, kterým zde konejšivě hovořil s Rozinou, bych mohla poslouchat dlouhé hodiny a neomrzel by se mi. (08.02.2023)

Na začátku jsem se zamiloval do Roziny, ale v průběhu filmu mi začala lízt na nervy a přestala mi být úplně sympatická. Stejně tak mě lezl na nervy Nikolo. A prostě, když člověk necítí žádný sympatie s hlavníma postavama, tak se na film těžko kouká. Jediný, kdo stojí za zmínku byl Štěpánkův převor, ten byl dobrej, ale bohužel tam skoro nebyl. Atmosféra skvělá, natočený taky moc pěkně, konec velice působivý, ale jinak bohužel příběh nic moc, místy hodně velká nuda. (05.11.2010)

Vávra tímto snímkem ještě více než Cechem panen kutnohorskách výrazně mění žánr historického snímku - již žádná uhlazenost, didaktická popisnost a vlastenecky pietní přístup, ale nelichotivý obraz pobělohorské Prahy plný špíny a stísněných koutů i jejích roztodivných obyvatel, kteří působí velmi živě. Rozina mezi ně zapadá, svým temperamentem vystupuje z věčně srocených davů a hned působí svou bezprostředností, která záhy začne přerůstat z pocitů zklamání a zbytečnosti až do zcela negativní role, jež musí být v pozoruhodném a působivém závěru vykoupena. Glázrová sice nijak herecky neexceluje, ale je výborným typem, který dobově zapadá a svou tváří zachraňuje co se dá, výborně k ní sedí Boháč jako ohnivý Ital. Z hereckých výkonů však na mě přeci jen více působila zajímavě obsazená Vášová a hlavně bezchybný Pivec. Navíc Vávra vykazuje opět kvalitní filmové řemeslo, často využívá táhlé prolínačky, což dobře navozuje atmosféru, Zázvorkovy stavby jsou úchvatné a ateliérovost v celkově stísněném a temném prostředí nikterak neruší. Rovněž Srnkova hudba skvěle navozuje dobu, hlavně když se ozvou rozverné píšťaly. Přesto se mi o něco víc líbil následující snímek Nezbedný bakalář, který je herecky daleko vyrovnanější a stavby a osvětlení vytvářejí kouzelnější, leč stylizovanější dojem. (03.01.2010)

Parádní, téměř monumentální Štěpánek jako otec Antonín, převor kláštera, k nepoznání namaskovaný robustní Italský dobrodruh a šejdíř Nikolo alias Ladislav Boháč, ale hlavně ve filmu žensky krásná a půvabná Marie Glázrová jako Rozina-nalezenec ve své asi největší a možná i nejlepší vážné roli. Pěkný kostýmní historický snímek od Otakara Vávry (předtím třeba Filosofská historie nebo Cech panen Kutnohorských) zasazen do Prahy někdy na počátku 17. století. Scéna na konci ve zvonici v klášteře pamětihodná.. Film byl natáčen za okupace, ale dokončen po záměrném protahování byl až po válce, a to už jako snímek znárodněné kinematografie, poté po uvedení do distribuce byl ještě navíc zkrácen. (23.12.2007)