Loučení

Jestliže knižní předloha Valentina Rasputina je laděno do stylu socialistického realismu, Elemu Klimovovi se podařilo novelu přetavit do filmu, jenž se evidentně staví kriticky k sovětské moci, která ve jménu "vyšších cílů" ničí jedinečnou komunitu sedláků na ostrově a zároveň vesnici Maťoře, násilně je mění na dělníky a stěhuje je do panelákových sídlišť. Nádherně to vystihuje tragikomická scéna, kdy obyvatelé vesnice před panelákem dojí krávu. K mimořádné sugestivitě dílá příspívá jemný tmavězelený filtr a podmanivě depresivní hudba Vjačeslava Artyomova a Alfreda Shnitkeho. Velice silný film s mnoha emotivně vypjatými situacemi. (01.08.2006)

Skvelý film z prostredia Ruskej dediny pri lúčení s s generáciami zomrelých, živých ktorí odmietajú opustiť rodnú zem a domovy, kde prežili celý, relatívne pokojný život. Príčinou je zatopenie rozsiahleho územie ktoré skončí pod vodou vybudovajej priehrade a industrilazícii. Film ani tak nie je necitlivo zameraný na stranické príkazy, nejde o ideológiu ale o narušenie symbiózy  človeka a prírody. Zle mi z toho bolo, zažil som v ako rodák z Dúbravky likvidáciu vynohradov a polí, horšie dopadlo Podhradie, temer totálna likvidácia starousadlíkov v Karlovej Vsi a zrovnanie Petržálky. Miesto spokojnosti v skromných  malých domčekov s mačkami, psami, sliepkami a záhradkách to komunisti presídlili do koncentrákov v panelákov a sťahovanie ich väčšinou zlomilo na duši. Klinec zatĺkli noví obavatelia v podobe hordy skade tade. Tak ako v Lúčení kde starousadlíci  skončia v zmesi nezámych ľudí ktorých zaujíma industrializácia lez ľadu a skladu. Prírode, susedským vzťahom, spomienkam nadobro odzvonilo. (19.11.2022)

(SSR) U adaptace LOUČENÍ S MAŤOROU Valentina Rasputina je pro člověka obeznámeného s pozadím vzniku problém s tím, koho vnímat jako autora díla, protože po přečtení obsahu se látka jeví vzhledem k tématu střetu vesnice a města jako ideální pro Vasilije Šukšina, ale přitom po kvůli autonehodě předčasně zesnulé Larise Šepiťkové převzal rozpracovaný projekt její manžel Elem Klimov. Čtenáři mají za to, že kniha pojednávala o nahrazení starých pořádků těmi novými, zatímco z dochovaných zdrojů vychází, že Šepiťková ji chtěla pro film reinterpretovat a naopak akcentovat hodnoty spojené s minulostí, ale Elem Klimov se zaměřil na vypjatější momenty. Předlohu neznám, ale zato si nemyslím, že by byl rukopis Klimova a Šepiťkové natolik odlišný, aby to vytrhávalo při sledování. Pokud vezmeme v potaz jejich kanonické snímky (u Klimova AGÓNIE - KONEC RASPUTINA a JDI A DÍVEJ SE, u Šepiťkové KŘÍDLA a VZESTUP), tak nalezneme řadu společných znaků. Pokaždé se jedná o pečlivou drobnokresbu jedince či omezené skupiny lidí, který/která se nachází v historické epoše, jež doléhá na jeho/jejich psychiku, což je formálně vyjádřeno značně subjektivizujícími prostředky, kdy je výsledná podoba filmu kritická vůči převládající stranické ideologii. (Tradici nelze zničit jejím násilným přemístěním, vulgarizací v podobě popové pseudokultury a nahrazením duchovních hodnot výdobytky moderní civilizace.) Zde tomu není jinak, a navíc mám za to, že expresivita připisovaná Klimovi dává vyniknout spirituální rovině připisované Šepiťkové (nelze ovšem pominout, že oceňovaný válečný Klimův epopej se taky vyznačoval spirituálními kvalitami, kdy je patrná inspirace Tarkovským a jeho vztahem k přírodě). (29.01.2011)

Tento film natočený v ateistickém Sovětském svazu je duchovnější než kterýkoliv hollywoodský biblický velkofilm. Je to obraz jednoho ze soudných dnů, což odkazuje na křesťanství, ale dotýká se tradice předkřesťanské, kdy posvěcená byla celá příroda. Darja, hlavní postava příběhu, by mohla být starozákonní prorokyní, křesťanskou světicí i pohanskou kněžkou, jak ukazuje její modlitba v lese. Nádherě nasnímané obrazy, nesmírně působivá hudba. У кого нет памяти, у того нет жизни. (01.05.2017)

Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice.. (09.09.2020)