Odvrácená strana větru

Jako velký fanoušek Orsona Wellese jsem měl asi přehnaná očekávání, notně přiživená převážně pozitivními zahraničními recenzemi, ale ve výsledku mě The Other SIde of the Wind prakticky zcela minul. Beru, že Welles zkoušel něco úplně jiného, na druhou stranu si nejsem jist, jestli by s touhle podobou snímku byl spokojený. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala jen ta aura prokletého díla. Paralelně uváděný dokument o (ne)vzniku filmu s názvem They'll Love Me When I'm Dead mě naopak bavil moc. (02.11.2018)

Orson Welles se nebál jasných a silných point, a proto předpokládám, že by jeho finální verze držela lépe pohromadě a rozhodně se neuchylovala ke zbytečným nepřehlednostem a zmatečnostem (ne že by se tak točit muselo vždy - jen předpokládám, že Welles by k tomu směřoval, protože to tak alespoň dělal jindy). I tak ale chytlavá podívaná se skvělými momenty a některými vtahujícími pasážemi. (11.12.2018)

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % (29.07.2021)

Hrozne roztržitá a vyburujúca revolta umeleckým konvenciám, avšak bez akéhokoľvek náznaku a uchopiteľnosti. Akoby snaha priniesť film do distribúcie bola silnejšia než sa zmieriť s faktom, že sa to už nepodarí. A ktovie, či by Welles dokázal aj túto situáciu obrátiť vo svoj prospech. Takto len musím konštatovať, že Other Side of the Wind nám ponúkla manieristickú sondáž do problematiky natáčacieho procesu a úskalí, ktoré doženú tvorcu do krajnej agónii. Táto forma je prísľubom niečoho veľkolepého, ale obávam sa, že aj v plnej konštelácii ostane nepochopenou a wellesovský zámer ostane len na pomedzí náznakov a nápaditých kreácií, ktoré alibisticky tasí pred zraky divákov, vedie ich určitými vývojovými vzorcami, ale hlbšie ich nerozvádza. (08.02.2019)

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. (14.01.2019)