Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Legendární režisér se v poslední den svého života horečně snaží dokončit nový projekt a uvažuje o tom, jaký odkaz po sobě zanechává. Mnohovrstevnatý film Orsona Wellese. (Netflix)

Videa (1)

Trailer

Recenze (18)

SpaceOdyseus 

všechny recenze uživatele

Bylo narocne to dokoukat. Vysledek si interpretuju dvema zpusoby: Wellesova excentricita, podivinstvi a samoucelova artovost se tu autobiograficky manifestuji v plne forme a nebo dokoncovatele nemeli dostatek koherentniho materialu, netusili, co mel Welles vlastne v planu a proste to slepili? At uz je pravda kdekoli, me to nebavilo. ()

Martin741 

všechny recenze uživatele

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % ()

Reklama

JFL 

všechny recenze uživatele

Ponechme stranou hlodavé pochyby, jak by Wellesův poslední projekt vypadal, kdyby ho mohl dokončit on sám a ne až následně jeho obdivovatelé a spolupracovníci na základě mistrových poznámek a pracovního fragmentu z oné teoretické finální verze. Stejně se totiž člověk při sledování "Odvrácené strany větru" neubrání tomu, aby si hotové dílo spojoval s osobou onoho velkého auteura. Jak někdo vhodně poznamenal v souvislosti s nedávnou premiérou Almodovarova "Bolest a sláva", každý velký autor dříve či později natočí své "Osm a půl". Přesně tím pro Wellese měla být "Odvrácená strana větru". Jenže v souladu s jeho pohnutou kariérou neskládá jako Fellini ódu na múzy, vnitřní soužení tvůrce a prolínání vlastního života s tvorbou. Wellesův bilanční film ukazuje kinematografii, potažmo tvorbu filmů jako chaos a hemžení postav se zcela nesourodými a protichůdnými zájmy, přičemž autorské dílo z něj, nebo spíš navzdory němu vzniklé působí jako čirý zázrak. V dílčích motivech se dotýká také otázky, či nevyhnutelnosti tyranského aspektu autora, jehož vize si nárokuje, aby se ostatní zbavili své individuality a podřídili sebe, potažmo svá těla autorově zájmu. Kontrast autora, díla a jeho podmanění si diváky a kritikou, pak Welles ukazuje jako delirický boj, kde jedna strana chce dílo i tvůrce ovládnout a udolat kanonádou otázek a interpretací, zatímco druhá strana současně pozornost potřebuje jako živnou sílu, ale současně jí chce uniknout. To vše "Odvrácená strana větru" skládá do podoby progresivní formální koláže, kde desítky hledisek zosobněných jednotlivými figurami i různými objektivy vytvářejí blouznivý mumraj, oproti němuž jako obdivuhodný monolit nekompromisní vize stojí pasáže filmu ve filmu. Ten svým stylem evokuje díla předních autorských osobností doby, kdy materiál vznikal, v čele s Antonionim, a Welles zde prokazuje svůj bravurní funkční formalismus. Není pochyb, že navzdory své osobitosti a formální avantgardnosti by "Odvrácená strana větru" svého času, tedy v 70. letech našla v kontextu tehdejší podoby autorského filmu vstřícnější publikum, naladěné na tehdejší styl svrchovaně auteurské tvorby kanonických mistrů. Na druhou stranu právě jeho současné zjevení coby reliktu ze záhrobí přidává snímku nadstavbu onoho velkého pokladu, který se z hlubin času vynořuje konečně na povrch a promlouvá k našim okoralým cinefilním jádrům. ()

EdaS 

všechny recenze uživatele

Jako velký fanoušek Orsona Wellese jsem měl asi přehnaná očekávání, notně přiživená převážně pozitivními zahraničními recenzemi, ale ve výsledku mě The Other SIde of the Wind prakticky zcela minul. Beru, že Welles zkoušel něco úplně jiného, na druhou stranu si nejsem jist, jestli by s touhle podobou snímku byl spokojený. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala jen ta aura prokletého díla. Paralelně uváděný dokument o (ne)vzniku filmu s názvem They'll Love Me When I'm Dead mě naopak bavil moc. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Jake Hannaford, vášnivý lovec s irskými předky, šovinista a rasista, není ani tak alter egem samotného Wellese, jako Johna Hustona. The Other Side of the Wind zachycuje konec klasického Hollywoodu, potažmo rozklad světa, který mačo patriarchové Hustonova typu reprezentovali. Představitelku svého filmu Hannaford pro její domorodý původ vnímá jako exotický výstavní předmět a výsměšně ji nazývá „Pocahontas“. Herečka reaguje zprvu nenávistnými pohledy, poté dá své frustraci průchod střelbou na figuríny. Publicistka Hannafordova životopisu, modelovaná dle vzoru filmové kritičky Pauline Kael (která Wellese nesnášela), se s režisérem nezdráhá jít do otevřené verbální konfrontace, když opakovaně poukazuje na jeho mačistickou pózu, za kterou se schovává. Ženy se brání a muži z toho nemají radost. ___ Tím, že ženským postavám poskytuje větší prostor a umožňuje jim, aby daly průchod své sexualitě, se Welles krom Hollywoodu vypořádává také s vlastním odkazem. Podobně jako pozdní John Ford, kterého bezmezně obdivoval, kriticky přehodnocuje náměty svých dřívějších filmů. Současně ale vyvstávají pochyby, zda to, jak je prezentována postava Ojy Kodar v Hannafordově filmu (sexuálně agresivní, podmaňující si nezkušeného mužského hrdinu), vypovídá také něco o Wellesovi. ___ Hannafordova rozpracované opus magnum je totiž zjevně parodií děl amerických tvůrců, kteří v období Nového Hollywoodu snaživě reagovali na evropské podněty a natáčeli domýšlivé a nekoherentní, rádoby umělecké filmy plné erotiky a okatého symbolismu. Více či méně nazí, krásní a mladí herci okolo sebe mlčky krouží ve snově působících interiérech a exteriérech. Přestože postavy nesledují sekvence Hannafordova filmu ve správném pořadí (pakliže vůbec někdo ví, jaké pořadí by to mělo být), nezdá se, že by to vadilo. Jak Welles prozradil v jednom rozhovoru, film natáčel s maskou, jako kdyby nebyl sám sebou. Proč bychom s ním tedy měli spojovat to, co Hannafordův počin vypovídá o ženách a ženské sexualitě? ___ Parodickou nápodobou stylu, který Wellesovi nebyl vlastní, jsou také syrové, úmyslně nedokonalé záběry z ruky z večírku, připomínající tehdy módní cinéma-vérité. Film dokončený dlouho po Wellesově smrti je tak v zásadě kombinací dvou stylů, jaké by Welles nenatočil. Otázka, kdo byl Jake Hannaford (podobně jako v Kaneovi otázka, kdo byl Charles Foster Kane), je v této souvislosti méně relevantní než otázka, kdo je vlastně autor a kdo napodobuje koho, kterou Welles dost naléhavě klade také napříč mockumentem F for Fake, který má svým fragmentárním stylem nejblíže k The Other Side of the Wind. ___Třeba Peter Bogdanovich, považovaný v sedmdesátých letech za Wellesova napodobitele, ve filmu hraje Hannafordova nejsnaživějšího plagiátora. Definování jeho postavy tím, že napodobuje někoho jiného, je ovšem dovedeno ad absurdum, když při rozhovorech s novináři občas začne imitovat Jamese Cagneyho nebo Johna Waynea. Welles do svého filmu sice přenáší mediální obrazy vlivných osobností, ale zároveň se jim vysmívá jako nepravděpodobným a nepravdivým. Všechny tyto rozpory mohly být součástí snahy nabídnout namísto rekapitulace životního příběhu jednoho člověka vyjádření pochybností nad samotnou poznatelností toho, kým někdo skutečně byl. ___ Přestože by díky Netflixu mohlo Wellesův film teoreticky vidět mnohem víc diváků, než k nimž by se dostal v době svého vzniku, způsob jeho uvedení streamovací společností připomíná moment z Hannafordova večírku, kdy producent předloží zájemcům o projekci filmu filmové kotouče se slovy „Here it is if anybody wants to see it“. Netflix pomohl film dokončit a zvýšil svůj kulturní kapitál jeho uvedením na prestižním festivalu, ale dál se o něj moc nestará. Jako kdyby pro něj cinefilové milující náročnější starší filmy nebyli dost atraktivním diváckým segmentem. ___ Film, na jehož dokončení se čekalo 48 let, by za přispění samotného Wellese byl možná ucelenější, měl vyrovnanější rytmus a nesl jednoznačnější sdělení. Všechny jeho nedokonalosti nás ovšem zároveň upozorňují na jeho kompilační povahu, resp. spletité okolnosti vzniku - přemýšlíme nad tím, kdo je nad dílem, kdo jej vytvořil (možná Jake Hannaford, jehož „Cut!“ zazní po doběhnutí závěrečných titulků) a co to o něm vypovídá, což byl zřejmě Wellesův záměr. The Other Side of the Wind je dobrým příslibem výborného filmu. 80% () (méně) (více)

Galerie (36)

Zajímavosti (3)

  • Už v době vzniku se snímek potýkal s finančními i organizačními problémy (vznikaly situace, kdy se jedna postava ptá něco druhé a odpověď byla dotočena až za tři roky). Práce ve střižně se pak táhla celá osmdesátá léta – během té doby Orson Welles zemřel. Dlouhá léta se film nikdo nepokoušel dokonči, až v březnu 2017 koupila práva společnost Netflix a ve zrekonstruované podobě ho poprvé představila na filmovém festivalu v Benátkách v roce 2018. (ČSFD)
  • Nejméně čtvrtina obsazení zemřela během pěti desetiletí mezi produkcí a vydáním filmu. Nejstarší obsazení člen, George Jessel, se narodil 3. dubna 1898. (ČSFD)
  • Celosvětová premiéra proběhla 31. srpna 2018 na Benátském filmovém festivalu. (BMW12)

Související novinky

Zemřel Peter Bogdanovich

Zemřel Peter Bogdanovich

06.01.2022

V prvních dnech nového roku přichází smutná zpráva pro celý svět filmu. Ve věku 82 let zemřel americký režisér, scenárista, herec, producent, filmový kritik, historik a v prvé řadě cinefil, Peter… (více)

Soundtrack k Solovi diskvalifikován z Oscarů

Soundtrack k Solovi diskvalifikován z Oscarů

11.12.2018

Tady si někdo zadělal na pěkný průšvih. První kolo oscarového hlasování pro nejlepší písně a původní hudbu bylo podle všeho odstartováno a hned čtyři významné soundtracky byly diskvalifikovány.… (více)

Reklama

Reklama