Dotek zla

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Nejen jeho vinou jsem tuto oldschoolovou podívanou sledoval dosti nezúčastněně, prostě mě to nějak nebralo a neubránil jsem se nudě. Určitě bych zde ale našel i řadu kladů - obrazová stránka je výjimečně zdařilá, totéž platí o hudebním doprovodu a hereckých výkonech (především mě potěšila Marlene Dietrich - byť její role je zde jen maličká, při jejích závěrečných slovech na mě šly mdloby z toho, jak působivě jimi tento film korunovala). Vršit chválu by bylo samozřejmě dlouho možno i na herectví Orsona Wellese, který je ve své roli skutečně dokonalý. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že mě tento film příliš neoslovil, a nemohu tedy hodnotit výše - hlavně ze začátku mě skutečně iritovalo, jak jsem vůbec netušil, o co tam krucinál jde - a bylo mi to hlavně nekonečně jedno. Závěr je ovšem dokonalý - čili když se to zprůměruje, vydá to na akorát na ty tři hvězdy. Vidět to v původním znění a v kině, asi bych hvězdu přidal, ale co na tom sejde. Mimochodem strašně se mi líbil následující filmový dialog mezi Quinlanem a Menziesem: Quinlan: "Vy jste se nějak skamarádili, ty a ten Mexičan. Tím se vysvětluje ta věc, co máš teď na sobě. Jak se tomu říká? Tomu, s čím teď chodíš." Menzies: "S čím chodím?" Quinlan: "Ano. Svatozář." Menzies: "Svatozář?" Quinlan: "Docela ti to sluší, Pete. Za chvíli budeš mávat křídlama jako anděl." (23.10.2012)

Veleslavné tři minuty souvislého a kompozičně náročného záběru z průvodního pouličního intra, kvantum kamerového hračičkovství (mistrovství) kladoucí důraz na charakterizaci postav jejich unikátním nasnímáním a na bohatý smyslový p(r)ožitek, dynamický střih, silně tíživá atmosféra dosahující efektu oparem zahalené noční můry, to vše v žánrově nezbytné studii černobílé, trefný humor v komentujících/doplňujících "symbolech", předjímání Psycha, nezaměnitelný autorský styl, netradiční obsazení pro netradiční role (např. Heston - Mexičan) a sám (korpulentní) Orson Welles jako odpudivé, ale zároveň politováníhodné ztělesnění pokřiveného policejního ega. Více snad netřeba dodávat. (10.09.2008)

Jak se to vezme. Tento film není bezpochyby bez chyby (aneb jednoduchá slovní hříčka pro začátek komentáře neuškodí). Pár pasáží nedává příliš velký smysl, některé dějové zvraty jsou také spíš ke škodě než k užitku – například odhalení toho, jak to vlastně ve skutečnosti je s postavou narušeného detektiva mi přišlo nadbytečné a navíc to pokazilo celkovou auru démoničnosti Quinlanova charakteru. A je také pravdou, že Heston s umělými zuby, srostlým obočím a nabarvený nahnědo k dokonalému zážitku také zrovna nepřispívá. Nevím, jak tvůrci přemýšleli, když udělali rozhodnutí obsadit zrovna tohoto herce do role Mexičana, nicméně kdykoliv se jeho postava objevila před kamerou (a že se objevuje neustále), zapomínal jsem na příběh a v hlavě se mi začaly rojit otázky typu „proč“, „za co“, „tohle je snad nějaký hrůzný omyl“ nebo „nesnědl jsem před projekcí zase jednou omylem něco vysoce halucinogenního?“, etc. Avšak nyní lehce pozměňme tón a pokračujme chválou – protože všechno výše jmenované má několik velikých ALE. Welles totiž zmíněné nedostatky vynahrazuje neuvěřitelně novátorským přístupem a neskonalým talentem, který byl však možná až příliš velký – přinejmenším pro nechápavé hollywoodské pohlaváry, kteří klasicky nedokázali ocenit vizionáře – v tomto případě nastaly změny v postprodukci, které dosti narušily původní tvůrcovi vize. A tak jsme i zde (podobně jako v mnoha dalších Wellesových dílech) svědky kompromisu mezi studiem a tvůrčí osobností. Avšak i přes překážky se podařilo vytvořit nejen velmi solidní film-noir, ale i pár doslova zázračných pasáží, které dalekosáhlé předběhly svoji dobu a zapsaly se do historie kinematografie. Například dodnes působivý úvod, kdy kamera v složitých jízdách a manévrech sleduje v jednom nepřerušeném několikaminutovém záběru auto s bombou v dokonalém synchronizaci s prostředím i charaktery, což má za následek mrazivé napětí a počítání každé sekundy, která zbývá do detonace. Podobně vyšperkovaná je i pasáž odposlouchávání ze závěru filmu, plná stínů a pokřivených obrazů, jež jakoby vypovídají o pokroucené mysli hlavního antagonisty a jež se divákovi na dlouho vryjí do paměti ve své velkolepé sugestivní síle. (14.10.2017)

Tieňohra v uliciach neprívetíveho, ošarpaného pohraničného mesta, plného podivuhodných existencií: tučniackym detektívom počnúc, schaotizovano vystrašeným nočným recepčným pokračujúc a prapodivnými gráciami v moteli končiac. Tieňohra na viac spôsobov: 1. Obrazovo dokonalá krimi s atmosférou znepokojujúceho tajomna vyvedená v celom spektre čiernobielej pochmúrnosti. 2. Psychologicky rozvrstvená štúdia o nejednoznačnosti postavenia kladných, či záporných vlastností a zároveň o tom, ako sa miešajú role prisúdené spoločnosťou s obyčajnými ľudskými slabosťami (alkoholizmus, zaslepená pomstychtivosť, závisť, slepá oddanosť) vyplývajúcimi z túžby po perfekcionizme. 3. Halucinačná vízia pokrivených tvári vychádzajúcich akoby z bludiska krivých zrkadiel, meniacich svoje správanie podľa momentálneho snového rozpoloženia režiséra. Podivuhodná nočná mora s málo svetlými momentami. Všetky 3 roviny filmu sú naviac pokryté skvelými hereckými výkonmi v netypických úlohách (Heston ako mexičan, Dietrichová ako cigánska kupliarka). (14.06.2005)

Bohužiaľ nie. Uznávam Wellesa ako výborného režiséra, ale Dotyk zla ma jednoducho nenadchol. Celá ta hra zo svetlom, s atmosférou a s druhým plánom bola omnoho lepšie využitá v Občanovi Kanovi a aj napriek výbornému obsadeniu mi film nedokázal ponúknuť nič pamätné. To kto je zlý, nejaká vyhrotená situácia, alebo aspoň náznak stotožnenia, ktorý by mi pomohol zaujať nejaké pevné stanovisko v tomto neuveriteľne(až zbytočne) komplikovanom kolotoči vzťahov a obvinení, mi jednoducho nebol dopriaty. Film- Noir mal pre mňa vždy určité čaro, ale toto za vrchol žánru nepovažujem a už vôbec nie za vrchol Wellesovej alebo Hestonovej tvorby. Možno mi to fakt nesadlo a je to len dnešným dňom, ale okrem skvelej úvodnej jednozáberovky, je to všetko len hra svetla a tieňov nasadených na zápletku, ktorá je vo svojich vrcholoch až príliš ťažkopádna aby som z nej mal pocit, že sa pozerám na nestarnúcu klasiku. (13.01.2013)