Dotek zla

Tak tomuto poviem inteligentná kriminálna „film-noirovka“. Dramatický, morálny súboj dvoch velikánov filmovej tvorby - O. Welles na strane temna a na strane dobra si len ťažko predstaviť vhodnejšieho kandidáta ako bol Ch. Heston (možno tak ešte J. Stewarta). Samotný príbeh bol síce výborný, no nešlo o nič výnimočné. To mi však celkom netradične prišlo ako menej dôležité. Omnoho dôležitejšie tu bolo geniálne vykreslenie hlavných postáv. O. Welles dokázal zahrať svoju temnú postavu morálne hnijúceho človeka a skorumpovaného policajta tak famózne, že odteraz sa mi pri týchto pojmoch vždy vybaví jeho tvár. Opäť na seba dokázal strhnúť všetku moju pozornosť. Tiež vidno, ako sa pekne so snímkom vyhral aj po réžisérskej stránke - výborná práca so svetlom a tieňom, skvelá muzika a hlavne geniálna kamera. Aj vďaka tomuto čas strávený s týmto filmom ubehne ako voda. 85/100 (13.04.2017)

Naprosto skvělý film s výtečným Orsonem Wellesem. Ze začátku se to rozjíždí pomaleji ale posledních 45 minut je fakt super. Charleton Heston sice moc mexicky nevypadá ale roli zvládl na jedničku stejně jako krásná Janet Leigh (která má extrémní smůlu na motely). Příběh je velice solidní a atmosféra také vždyť je to taky Noir že jo. Ještě se mi hodně líbil ten Elvisovskej mexičan, ten byl opravdu cool. Prostě pro všechny milovníky Noiru a Orsona Wellese povinnost. (23.05.2005)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Nezdravě obézní a navrch vycpaný génius Orson Welles je tady jednou z nejlepších karikatur, co film stvořil. Když si vezmeme, že podobnou roli nabalil režisér sám sobě, nezbývá než pokorně smeknout. Do panoptika příšer bych přitom zdaleka neposílal jen jeho. Vstupenku už by měla pomalu připravenou i Marlene Dietrich, jejíž věčně propadlé líce a voskový výraz začíná být symbolika jako hrom. A nemluvě o nečekaném Charltonu Hestonovi, který hraje tu nejméně pravděpodobnou roli s velkou grácií. Celý tenhle noir je prošpikován nápaditostí, drobnými rysy geniality. Zavání to nabubřelostí, sám Welles vychytává pro sebe ty nejvypiplanější scény a s dějem si vlastně dělá, co se mu zamane. Je to čarující film, bere z noirového umění to nejlepší a zároveň dává tušit, že se doba chýlí ke konci. Nejen žánru, ale i výjimečného Wellese, ten mohl v Evropě dokázat věci převratné, jenže... (20.04.2010)

Bohužiaľ nie. Uznávam Wellesa ako výborného režiséra, ale Dotyk zla ma jednoducho nenadchol. Celá ta hra zo svetlom, s atmosférou a s druhým plánom bola omnoho lepšie využitá v Občanovi Kanovi a aj napriek výbornému obsadeniu mi film nedokázal ponúknuť nič pamätné. To kto je zlý, nejaká vyhrotená situácia, alebo aspoň náznak stotožnenia, ktorý by mi pomohol zaujať nejaké pevné stanovisko v tomto neuveriteľne(až zbytočne) komplikovanom kolotoči vzťahov a obvinení, mi jednoducho nebol dopriaty. Film- Noir mal pre mňa vždy určité čaro, ale toto za vrchol žánru nepovažujem a už vôbec nie za vrchol Wellesovej alebo Hestonovej tvorby. Možno mi to fakt nesadlo a je to len dnešným dňom, ale okrem skvelej úvodnej jednozáberovky, je to všetko len hra svetla a tieňov nasadených na zápletku, ktorá je vo svojich vrcholoch až príliš ťažkopádna aby som z nej mal pocit, že sa pozerám na nestarnúcu klasiku. (13.01.2013)