Byl by to hřích

Strašně vyprázdněné postavy, které jsou jen prostými nositeli určitých znaků a osobnostních rysů. Až na Ritchieho neprojdou žádným vývojem a je velmi těžké aby diváka dokázaly něčím oslovit. Například chudák Colin má jen umřít, aby ukázal, že k nákaze HIV není třeba být promiskuitní extrovertní osobnost. Nejhorší to mají postavy ženské, které jsou v tak silně gay seriálu zastoupeny minimálně a jejich role se dají rozdělit na pečovatelky a hysterky. Jinak jsou ty téměř čtyři hodiny samozřejmě úplně přepálené a děj seriálu by se dokázal vtěsnat do průměrně dlouhého filmu. Spousta prvků a témat je jen načrtlých, jen aby kolem nich seriál rychle projel v jasně daných kolejích a radši se v nich moc nešťoural. V tomhle u mě zatím na plné čáře vyhrává procedurální 120 BPM, na který jsem s radostí vzpomínal i díky skladbě Smalltown Boy na konci prvního dílu. Na konec jsem ale rád, že vznikl seriál, který se tématu AIDS věnuje. Jen škoda, že se Daviesovi nedaří na diváka uvrhnout ani desetinu té nepředstavitelné bezmocnosti, kterou museli v té době lidé prožívat. Pořád je to moc učesané a uspěchané, takové dnešní... Celkovým vyzněním se to podobá třeba staršímu švédskému seriálu Torka aldrig tårar utan handskar. (04.02.2021)

Před několika lety rezonovaly v televizi a kinech Stejná srdce, Pride a Nikdy neotírej slzy bez rukavic, které se podobně jako Byl by to hřích zabývaly stále aktuální tematikou HIV/AIDS v jejích počátcích. Daviesova minisérie nepřináší v tomto směru tedy nic extra nového, co bychom již předtím někde neviděli. Přesto se Daviesovi podařilo naservírovat uvěřitelný a poutavý příběh několika mladých lidí, jimž se do cesty postavila tehdy naprosto neznámá a nemilosrdná nemoc. První dvě epizody na mě působily maličko rozpačitým dojmem, nicméně poté už jel děj na plné obrátky na vlně emocí a více či méně silných scén, jež byly sem tam okořeněné špetkou humoru. S postavou Ritchieho jsem měl místy velký problém sympatizovat, ale aspoň nepůsobil tak ploše. Nejvíce mě však oslovila Lydia West v roli Jill, jež byla pro mě osobně hereckým tahounem v celé sérii. Nesmím též opomenout zmínit menší, ale i tak působivé role Neila Patricka Harrise a Stephena Frye. Oceňuji, jakým způsobem Davies zobrazil počátky a první roky šíření viru HIV, a zároveň jak vykreslil různorodé pohledy jednotlivých postav, ale i institucí na tuto problematiku. I přes viditelný úsměvný nádech zanechala po sobě takřka každá epizoda v závěru hořkosladký dojem, jenž směřoval až k opravdu silnému (byť na city hrajícímu - ale co už!) finále. (13.02.2021)

La! Srdcervoucí! Výborně napsaná minisérie, která hrůzy vyvolané HIV vyvažuje lehkým humorem. Postavy prakticky okamžitě přirostou k srdci. Soundtrack pulzuje 80´s peckami. A od třetí epizody až do samého hořko sladkého konce servíruje Russell T. Davies momenty, u kterých divák nekontrolovatelně propuká v pláč. Poměrně náročný projekt na binge watching, na druhou stranu občas je asi potřeba se nechat takhle rozbít. (24.01.2021)

Tématika homosexuality a AIDS ve svěží, občas odlehčené podobě, která rozesměje občas až bláznivými scénami, případně dialogy, ale zároveň dojme při scénách úmrtí na nemoc AIDS. Seriál je velice dobře natočen a hlavně zahrán, jen se přiznám, že mám docela problém při sledování souložících chlapců. A tady toho je docela dost. (11.09.2021)

Po té, co vyšlo pro někoho asi trochu kontroverzní a fabulativní Years and Years zde náhle máme od tvůrce toto. Něco, co ani tolik není imaginární budoucnost, ale naopak je to výlet do minulosti, který se může opřít o fakta. A ono nám to nabízí docela zajímavou verzi. Jsme v komunitě britských gays v 80. letech a po světě nám řádí smrtící virus, o kterém nikdo nic neví. Jak příhodné, že? Dnes se to zdá být až směšné, ale seriál nám dokáže v celku dobře ukázat, že on se moc nikdo nesmál. A když už, tak to bylo díky rozvernému životu s nadhledem, kteří hrdinové nesli. Obecně vzato je zde opět nabídnuto něco, na co se dnes zapomíná a je to docela i umění, a to nabídnutí příběhu, tak aby byl schůdný a snadno koukatelný. Zde to jde jedna báseň. Trochu trnem asi může být pro někoho excentričnost postav, které mě osobně nijak nevadí, spíše jde o dojem toho, kdy v podstatě hlavní charakter je občas spíše otravný a sobecký skřet než někdo s kým bychom měli soucítit. Ale přesto se tak vlastně daří. I s tím smutným a velice trpkým finále. Jedno je jisté. Rád si počkám na další projekt pana Davise. Nejlépe i v propojení současného nebo minulého režiséra. (17.03.2021)