Slušné mrtvé dívky

Balkánské filmy nijak v lásce nechovám, neboť jsou většinou „šedivé“. U Fine Dead Girls to ale vůbec nevadí, možná právě naopak. Je to skutečně depresivní film, který zobrazuje zaslepenost a omezenost některých jedinců, nedostatek tolerance a ve mně je jen otázka, zda je skutečně někdo schopen něčeho takového, proč si lidé navzájem nemohou nesobecky přát prostě trochu toho štěstí... (12.09.2009)

Tak toto bola jedna z tých balkánoviek, pri ktorých si neoddýchnete, pretože zlá predtucha sa vás zubami - nechtami drží od začiatku filmu, hlavne ak aspon trochu poznáte balkánsku mentalitu. Jeden činžiak plný podivných kreatúriek, navonok vyzerajúcich takmer normálne, vo vnútry žijúcich svojimi trablami, vášňami, komplexmi, bohapustým nedostatkom rozumnejšej činnosti než je strkanie nosa do do životv iných. Prezentácia nedostaktu tolerancie vyhecovaná spodným prúdom najnižších ľudských vlastností je to, čo vám tento film naservíruje úplne vrchovatou mierou. Zostal vo mne tak trochu pocit beznadeje nad tým, aké peklo zo života dokážu ľudia spraviť jeden druhému.....a úplne zbytočne. (14.09.2008)

Co k tomu napsat. Chorvati se teda vyznamenali, taková deprese, která z toho srší to je něco. Místama si řikáte, sakra co to je za sousedy, co to je za barák? To přece není normální. No přemýšlel jsem i o 5 hvězdách, nakonec se ale něco zlomilo a jsou to velmi silné 4 hvězdy. Dokonce i konec se velmi povedl. Pěkný počin z Balkánu. (08.09.2015)

Film má velice dobrý nápad. Život dvou lesbiček, které se přestěhují k sousedům, se kterými to vypadá nejprve dobře a kteří by neměli mít problém s tímto vztahem, se změní v obrovskou tragédii. Bylo opravdu zvláštní sledovat, jak a kdo má jaký přístup k homosexualitě. A kdo je co schopný kvůli svému přístupu k této skutečnosti udělat. Výtečně svou roli zahrál Ivica Vidovič, otec Daniela, společně se svou manželkou. Zatímco on byl k lesbickému vztahu celkem tolerantní, manželka byla přímo až šílená, že s nimi někdo takový bydlí pod jednou střechou. Bohužel mi dojem trochu zkazilo opět těch pár mrtvol navíc, bez kterých se zřejmě chorvatská kinematografie obejít nemůže. (05.09.2011)

Mataničův film nelze chápat a vnímat jako realistické drama. Dům, ve kterém se film odehrává, je jakýmsi panoptikem podivných postaviček, ovšem ne ve felliniovském či hrabalovsky pábitelském smyslu. Zlovolné jednání oněch postav však není vytaženo ad absurdum proto, že by se ve skutečnosti nestávalo nebo nemohlo stát. Je to proto, že ačkoli mnozí lidé podobně přemýšlí, k činu či projevení svého pravého já se odhodlají málokdy. Režisér tudíž Fine mrtve djevojky pootočil do jakéhosi "kdyby" - kdyby oni lidé, přemýšlející podobným způsobem, ztratili naprosto všechny zábrany. Druhý celovečerní film Dalibora Mataniče tak není pouhým vyhroceným dramatem, ale zejména naléhavou sociologickou a psychologickou studií o tom, jaké nebezpečí číhá v každém člověku, který propadne chorobně nenávistným myšlenkám. (14.05.2013)