Kabinet doktora Caligariho

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Kabinet doktora Caligariho, který vznikal jako nízkorozpočtová alternativa k populárnějším žánrům německé kinematografie, dosáhl mimořádného domácího i mezinárodního úspěchu a stal se jedním z nejvlivnějších děl v dějinách kinematografie. ___ Úspěch i vliv Caligariho byl jistě překvapivý, leč nikoli nahodilý. Jakkoli se totiž výpovědi o zrodu expresionistické povahy snímku liší, producenti Rudolf Meinert a Erich Pommer komerční příslib propojení mordýřského námětu a výtvarné stylizace zjevně velmi rychle identifikovali a plně jej podpořili. ___ Původní scénář Hanse Janowitze a Carla Mayera nabízel především společenskou metaforu, v níž si lze namísto vraždícího náměsíčníka v moci šíleného lékaře dosadit obyčejného člověka v moci vládnoucí garnitury. Zneklidňující kriminální příběh o dvou studentech, jedné dívce, děsivém náměsíčníkovi a šíleném doktorovi nicméně sám o sobě nepředstavoval výraznější odchylku od tradic evropského krimifilmu desátých let. ___ Svého významu Kabinet doktora Caligariho vskutku dosáhl až svým produkčním uchopením, které z výborného scénáře udělalo ještě pozoruhodnější dílo. Jeho společenská rovina byla přitom v tomto procesu oslabena dějovým zarámováním do dalšího příběhu, ale zároveň ji paradoxně posílil právě důraz na expresionistickou estetiku, jenž v samotném příběhu přítomen není. ___ Zjevením byla zaprvé scénografie Hermanna Warma, Waltera Reimanna a Waltera Röhriga, kteří vytvořili labyrintové dekorace plné pokřivených prostředí s namalovanými stíny, deformovanými objekty a množstvím ornamentů. Zadruhé šlo o režijní řešení Roberta Wieneho, který tento prostor propojil s inscenováním herců a jejich interpretací postav skrze vytřeštěné pohledy, trhavá gesta, taneční pohyb a rozmanitý přístup k expresivitě. ___ Rozvinutím expresionistických postupů Kabinet doktora Caligariho možná nepředstavuje nejradikálnější filmový projekt tohoto hnutí (jímž byl snímek Od jitra do půlnoci), nicméně v propojení všech zmíněných složek do jednoho tvaru nabídl vizi kinematografie na průsečíku uměleckých forem, která neztratila nic ze své nespoutanosti a nesmlouvavosti. [Připraveno pro LFŠ 2021] (22.04.2002)

Jeden z mála oficiálně respektovaných filmů, který si svou pozici zasloužil. Pokud bych měla jmenovat jediný film, který je synonymem pro to všechno dokonalé, co v člověku může film vzbudit, všechny ty odpovědi na otázky, proč se filmem nadále zabývat a inspirovat se jím, pak je to Caligari. A vnímavý divák se pak samozřejmě Caligarim musí stát na vlastní kůži. _ V našich kinech uváděno s podtitulem Sen chorého mozku. (16.03.2012)

Svým technickým pojetím a pohledem na tehdejší svět se už v době uvedení jednalo o originální film. Neuvěřitelné ovšem teprve je, že i po bezmála 90 letech nevzniklo žádné dílo, které by se kvalitám expresionického Caligariho byť jen vyrovnalo, natož aby je předčilo. Depresivní, bizarní a po tolika letech i opravdu děsivý (pátý akt by mohl prakticky definovat filmový strach) zážitek, od kterého by si napětí scén mohl vypůjčovat každý druhý hororový tvůrce. (20.11.2009)

Nemecká čierno-biela klasika, expresionistická záležitosť, kde nejaké osobné názory ani príliš nemajú čo hľadať, keďže sa jedná o povinné filmové čítanie, ktoré treba absolvovať a osobné názory sú natoľko podružné, až sa javia ako zhola zbytočné. Tak už to s týmito klasikami chodí a ak sa vám nepáči, mne si nesťažujte. (15.12.2006)