Kaza-hana

Sómaiův bohužel poslední film dnes vyznívá mimo jiné jako protiklad oscarového "Drive My Car". Místo červeného saaba tu máme růžový jeep a místo povznášejícího pojednání o bolesti a katarzní úlevě z jejího sdílení mezi postavami z uměleckých kruhů přichází naopak otevřeně destruktivní sebetrýzeň opilce a prostitutky, částečně evokující "Leaving Las Vegas". Nicméně v jádru "Kaza-hana" s Hamagučiho hitem sdílí motivy minulosti coby cesty, která se vine za námi, i bolesti a křivd, kvůli kterým na oné cestě můžeme stagnovat. V souladu s původním názvem, který označuje drobné sněhové vločky poletující ve větru, jsou také zdejší postavy zmítány okolnostmi a okolím, byť ve svém jádru jsou křehké a citlivé, i když nedokonalé. Bolest je v "Kaza-hana" pro postavy současně zátěží, která je stahuje na dno, ale paradoxně také motivací pro jejich cestu, jejíž cíl už zapomněli, ale který přesto hořce visí nad nimi. Nelineární vyprávění nejen dokresluje osudy ústřední nesourodě kompatibilní dvojice, ale také pomáhá do jejich tragického putování vsadit nadsázku a hravost, které jim dodávají hodnověrně lidský rozměr. Můžeme pouze spekulovat jak by se byl býval Sómaiův rukopis vyvíjel v dalších letech, kdyby režisérovou kariéru předčasně neukončila rakovina. V "Kaza-hana" najdeme všechny jeho trademarky (dlouhé záběry, subjektivní zvuková stopa, živly jako expresivní rámec pro emoce) užité v delikátně umírněné podobě, takže zcela slouží povaze scény a minimálně strhávají pozornost na sebe samy. (08.08.2022)

Nuda, chlast a beznaděj na Hokkaidu. + slušné místo v žebříčku nejhorších hudebních doprovodů. (09.11.2011)

Mezinárodní název UMBRELLA FLOWER, alternativní SCHNEE IM WIND. (16.03.2022)