Dědička

Na počátku byl proslavený román Henryho Jamese Washingtonovo náměstí (1881), na nějž navázala divadelní hra manželů Goetzových Dědička (1947). Film je tedy výsledkem pečlivého výběru látky a jejího prověření v čase. Olivia de Havilland vytěžila z dobrého materiálu svého druhého Oscara a látce se znovu věnovala v rozhlasové dramatizaci... Jako taková patří Dědička mezi vlivné klasiky, které měly to štěstí a nezestárly. Prospěchářství, naivita a odsouzení totiž stále nevymizeli... (28.12.2020)

William Wyler má u mňa sériu "čistých pätiek" (Prázdniny v Ríme, Ben Hur, Veľká zem). Pridala sa k nim bez problémov aj Dedička. Príbeh sa rozbieha trochu pomalšie a je najlepšie o ňom nič nevedieť, pretože jeho zvraty v záverečnej tretine nie sú ľahko odhadnuteľné. Ak by som mal niečo skritizovať, tak chovanie Catherine na začiatku príbehu a jej slepá láska pôsobia dosť naivne, lenže oná záverečná pasáž a neuveriteľný výkon Olivii de Havilland dajú zabudnúť na tento drobný nedostatok (účel posolstva svätí prostriedky). Máloktorá melodráma nadchádzajúcich rokov sa môže rovnať tomuto silnému emocionálnemu zážitku. O dnešnej tvorbe ani nehovoriac. Ralph Richardson tu vyzerá ako Harvey Keitel. (22.07.2012)

Na MFF KV 2007 nám před projekcí Lištiček Wylerova dcera (jakožto host festivalu uváděla filmy z retrospektivy svého otce Williama Wylera) vyprávěla, že svého času, někdy v polovině devadesátých let snad (není podstatné) koketoval s remakem dědičky Mike Nichols s Tomem Cruisem. Tak si prý pustili původní verzi a po skončení filmu jen beze slova seděli, podívali se na sebe a bylo jim jasné, že ten film remake nepotřebuje, že na něm není co vylepšovat .... další Wylerův salónní majstrštyk (19.07.2007)

Dědička rozhodně není žádnou lacinou romancí, limonádkou, u které vypnete mozek a jen koukáte na obrazovku s připitomělým úsměvem. Dramatický prvek je tu značně zastoupen a dodává tak filmu správný šmrnc. Postavy nejsou ploché, mají zajímavé charaktery, děj není přímočarý a závěr potvrdí netuctovost snímku. Dědička je film, který si u mě zaslouží hodnocení někde mezi 3 a 4*. Kdybych dal rovné 4*, bylo by to u mě pocitově moc, když dávám 3, mám pocit, že filmu křivdím. (17.11.2014)

Melodrama téměř agnostické, o tom, jak se (ne)vyznat v motivaci druhých, jestli je lepší zničit vlastnímu dítěti život pravdou nebo lží, kde jsou hranice slepé důvěry a tak všelijak podobně. Zlom v charakteru hlavní hrdinky na mě trochu přepálený (zavzpomínal jsem na svým způsobem přirozenější vývoj postavy Nataši Gollové v o pár let starší a jako celek zapomenutelné Okouzlené), ale zase výborná kamera a zapojení prostředí (hlavně od samého začátku pečlivě, ale ne okatě budovaná symbolika schodiště). Rozhodně silný nadprůměr, v rámci žánru mimořádnost. (05.09.2016)