Jak ukrást Venuši

‌Příjemně nenáročná heist komedie s okouzlující Audrey Hepburn a charismatickým Peterem O'Toolem – chemie mezi nimi fungovala na výbornou a značnou část stopáže si vystačili na plátně sami. Skvěle je doplňoval v roli padělatele uměleckých děl famózní Hugh Griffith, který si ukradl pro sebe takřka každou scénu, ve které se vyskytl. William Wyler byl zručný řemeslník, který měl geniální čich na výběr látky ke zfilmování a How to Steal a Million to jen potvrzuje. Tímto dílem sice nevytvořil pro Paříž tak ikonický filmový monument jako je Roman Holiday pro Řím, avšak do zlatého fondu hollywoodských klasik bezesporu patří. (04.08.2019)

Když máte za otce notorického podvodníka, plný dům padělaných uměleckých předmětů a narazíte v noci na zloděje, co s tím? Rozhodně není dobré toho zloděje odprásknout, co kdybyste jej potom potřebovali na loupež století? Z uvedených žánrů převládá komedie (no i když... :-), Audrey a Peter se hravě doplňují a hlášky padají lehce jako listí na hladinu vody, vlastně se ani neohlédnete a je konec, a vy byste si to klidně pustili znovu. Není tu vlastně žádný zádrhel, všechno do sebe krásně zapadá, až to působí, že natáčení musela být jedna velká pohoda s těmi dvěma, pro mě za mě 5*. (14.10.2013)

Papá, chytla jsem zloděje. Byla hrozná tma, tak jsem rozsvítila.. Byl velký, modrooký, štíhlý, docela hezký.. Takovým brutálním způsobem, doopravdy děsný chlap.. Arogantní, bezohledný, neměl žádné chování, způsoby a tak ... To všechno si na místě poznala? ... Ne, to až po tom, co jsem ho vezla domu.. Musela jsem ho odvést, já jsem ho totiž postřelila :DDD (22.12.2013)

Jeden z těch filmů, kterým člověk ani po x-té neodolá. Úsměvná a pohodová v každé minutě, zábavná v každém motivu, ať už jde o nápaditou loupež, rodinné vztahy nebo jednu z nejúžasnějších dvojic, které se kdy ve filmu pustily do nejaké té originálně nápadité loupeže. Audrey "Přece nebudu krást cizí věci." Hepburnová je úžasná a Peter O'Toole s ní zdatně drží krok. Společně pak vytvářejí nezapomenutelnou dvojku, která termínu "vztahová chemie"dává zcela nový rozměr. A dokomalým způsobem jim k tomu sekunduje Eli "Calvera" Wallach. Zkrátka klasika, kterou můžu zas a znovu. (10.10.2013)

Nehynoucí půvab staré filmové školy, v jejímž rukopisu stále cítíme atmosféru čtyřicátých a padesátých let, konvenčnost, která dnes působí neobvykle svěže a mile. Ptát se, zda k tomuto následnému blaženému stavu diváckému i kritickému vedly skvělé herecké výkony protagonistů nebo sice nenápadná, ale důmyslná režie, je tak trochu chozením do lesa. I rutina se může povznést do tvůrčí úrovně, i ustálený tvar může nabídnout uměleckou i řemeslnou svěžest. A zdaleka ne vždy k tomu potřebuje nostalgii, touhu ohlížet se nazpátek do pomyslných "starých zlatých časů". Je jen jisté, že po celou dobu promítání je stále nač se dívat a čím se dojímat. Pro právem spokojeného diváka to rozhodně není málo. (30.04.2011)