Lištičky

Zase skvělá Bette Davis jako mrcha ve Wylerově filmu podle knihy Lillian Hellman, která je povinnou četbou ve Státech. V téhle poloze na ní nikdo nemá. To musí být vrozený. Jižanská dramata ve skoro divadleních kulisách jsou opravdu americkou klasikou. Silný příběh a pravdivé vystižení ženské mysli a obecně hamižnosti. (09.07.2007)

„Jedni svět požírají a druhí přihlížejí...“ Přes nepochybné filmařské kvality jsem spočátku potřeboval jistý čas, než jsem se do světa tohoto postaršího filmu a zasazení ještě staršího příběhu naplno dostal. Přeci jenom vedle způsobu zpracování námětu, které zde nezapře svůj divadelní původ, jde o film ze vzdálené doby a pro mě i vzdáleného prostředí jižanské podnikatelské rodiny s odlišným způsobem života. Lištičky mají zvláštní komorní atmosféru, která vychází z často dlouhých scén i dlouhých záběrů, které nejednou vedle dialogů upoutají i originálním vizuálním snímáním, a také ze stupňujícího se rodinného dusna ve společnosti rázné panoviční mrchy, skvěle zahrané v podání Bette Davis. Jako drama založené na precizním rozehrání charakterů a z nich vyplývajících vypjatých, někdy přímo k záhubě se řítících vztahů na půdě jednoho domu mají v sobě Lištičky univerzální nadčasovost. Nemohu říct, že bych byl stoprocentně nadšen a když si vzpomenu na Dětskou hodinku od stejného režiséra, taktéž podle divadelní hry Lillian Hellmanové, ta mi přinesla určitě silnější zážitek. Čtyři hvězdičky si ale ten film pro své kvality a působivost v nejedné scéně (včetně posledního dialogu mezi Reginou a Alexandrou + ještě působivějšího, vizuálně podmanivého zakončení beze slov) určitě zaslouží a překvapivě to ve mě zanechalo víc, než některé zde mnohem oblíbenější Wylerovy filmy z výrazně pozdějších let. [75%] (10.05.2022)

Snímek Lištičky možná nemá stejně atraktivní příběh jako jiné Wylerovy filmy, protože v melodramatickém duchu rekonstruuje specifickou situaci zámožné americké rodiny v roce 1900, přičemž klade důraz na dramatickou rovinu a snaží se v rámci vyprávění co nejvíce sjednotit čas vyprávění s časem projekce. Film je totiž dramaticky postaven na několika rozsáhlých a precizně inscenovaných dlouhých scénách. Ty se odlišují od tradičního hollywoodského inscenačního modelu té doby. Dění není rytmizováno a dramatizovány primárně prostřednictvím pečlivě navazující montáže motivovaných celků, polocelků a detailů, které by pomáhaly zaměřovat diváckou pozornost na konkrétní body v obraze a v řeči postav. Až na několik prostřihů jsou naopak často inscenovány v dlouhých záběrech, kdy je veškeré napětí a formální ozvláštnění postaveno na místy až neuvěřitelně propracovaném pohybu postav v obraze. ___ Z hlediska tohoto nazírání tak není příkladná ona legendární scéna holení, kdy je obraz vrstven a zmnožován prostřednictvím odrazů v zrcadlech. Mnohem exemplárnější jsou momenty, kdy je prostor organizován v několika vertikálních i horizontálních plánech. Dominantou interiéru, kde se většina filmu odehrává, je totiž velké schodiště a horní patro, takže postavy mohou scházet dolů, odcházet dozadu a přicházet z různých stran. Klíčová je ale sekvence, kdy je postava nemocného nepohyblivého otce v centru scény a Bette Davisová s ním dlouze hovoří. Celé napětí je postaveno na pohybu Davisové v prostoru, který je z hlediska realistické motivovanosti naprosto nepřirozený, ale kompoziční motivace ho beze zbytku obhajuje a upozorňuje na něj. Neviditelnost stylu je tak postavena na samou hranici možností a pouze emocionální působivost scény a Davisové ohromující herectví diváka nevytrhává ze sledování příběhu do stavu fascinace z opojnosti filmového stylu. ____ Tento krátký text samozřejmě není recenzí, nýbrž souborem poznámek nad formální genialitou filmu, o kterém se neví tolik jako o jiných Wylerových filmech, ačkoli Andé Bazin kdysi věnoval jeho analýze celou jednu část své knihy Co je to film?.. (30.07.2007)

Bette Davis hraje opět jedno ze svých žen-monster, které otravují život všem okolo sebe. Film ani s léty neztratil na přitažlivosti a osloví i dnes. Tu ženskou bych uškrtil po deseti minutách filmu, ale ona to bohužel dožije až do konce. Pojetí tehdejšího životního stylu je nám poněkud cizí, o to však bylo tehdy těžší se svobodně rozhodovat a jít za svými sny. Bez peněz to nešlo a pád na dno byl dlouhý a hrozivý. Proto lidé často skousli i nesnesitelné a byli často vězni druhých, ale i sebe samých. 80% (11.09.2011)

Wyler je jeden z nejméně nápadných filmařských géniů. Nemůžu říct, že bych o něm nějak přemýšlel a vnímal ho jako vzor pro kohokoliv, ale po rozkliknutí jeho profilu na mě najednou vykoukne několik pětkových filmů. Vlastně asi u žádného režiséra nemám tak velký nepoměr pětkových hodnocení vůči mému (ne)zájmu o něj. Vím, že tenhle wylerovský paradox není novinka, k Lištičkám mě ostatně přivedla část Bazinovy knihy, která se věnuje právě tomu, proč Wyler tak zapadá i přes svou genialitu. A vážně na zatím žádném jeho filmu, co jsem viděl to není patrnější. Tiše bezchybný a nekompromisně nadčasový film. Samotná práce hloubkou obrazu mě vyloženě nestrhává, ostatně kdyby mě strhávala, tak by Wyler selhal, ale rozhodně je velmi impozantní a stává se základem intenzivního zážitku, kde nepatrný pohyb vyvolává nejsilnější reakci. Sice mi je bližší baroknější pojetí s trochou té exhibice, ale jednou za čas neuškodí ani takováhle precizně čistá práce. (05.02.2017)