Nekem lámpást adott kezembe az Úr, Pesten
The Lord's Lantern in Budapest
Režie:
Miklós JancsóKamera:
Ferenc GrunwalskyHudba:
György FerencziHrají:
Zoltán Mucsi, Péter Scherer, József Szarvas, Miklós Jancsó, Gyula Hernádi, Jácint Juhász, Zsolt Anger, Andrea Ladányi, Zsolt Kovács, Éva Bakos, Erika Balogh (více)Obsahy(1)
Tragikomická "pohádka" o násilí, moci, nejistých jistotách současnosti, odehrávající se na budapešťském hřbitově.
Dva hrobníci a jejich přítel, neznámý cizinec, všemocný egoistický majitel firmy se svými hosty a zaměstnanci, takové jsou postavy postmoderní morality, v níž se nejednou objevují jako všemocní duchové také samotní autoři filmu: G. Hernádi a M. Jancsó. Chybující hrdinové tu umírají za bizarních okolností, aby se vrátili na svět jako "andělé", kterým však dělá značný problém odlišit dobro i zlo, a přitom čekají na svého spasitele - Godota.
S nadhledem natočená burleska o násilí, moci, nejistých jistotách současnosti, jež se odehrává v několika kapitolách - patří do filmové dílny známého maďarského režiséra Miklóse Jancsóa (nar. 29. 9. 1921). Studoval původně právo, národopis a dějiny umění, nakonec dokončil studia režie na Vysoké divadelní a filmové škole v Budapešti. V roce 1958 debutoval hraným snímkem Zvony odletěly do Říma. Podobně jako jiní slavní světoví filmoví tvůrci Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni či Andrej Tarkovskij - si také on neustále razil vlastní režijní cestu. Jeho osobitý styl se vyznačuje výraznou uměleckou stylizací, propracovanými hereckými a tanečně-baletními scénami, snahou ukazovat lidské příběhy "tak trochu šokujícím" způsobem. Většinou přitom používá výraznou symboliku, nahé ženské i mužské tělo se u něho stává předmětem, ztrácejícím prvotní erotický význam. Doslova specialitou filmaře M. Jancsóa jsou velmi dlouhé záběry kamery a minimum střihových úprav. Do maďarské historie se vrátil například ve filmech Beznadějní, Ticho a křik, Elektra a její pravda, Maďarská rapsodie, Allegro Barbaro, Tyranovo srdce aneb Boccaccio v Uhrách. Naši současnost mapoval v titulech Sezóna příšer, Horoskop Ježíše Krista, Bůh kráčí pozpátku.
(oficiální text distributora)
Recenze (4)
Křišťálový glóbus - výběr ()
Vskutku postmoderní a ještě více postsocialistická moralita co do obsahu, tak do formy: tekuté přelévání identit postav jako by podtrhovalo bezobsažnost obsahu nové životní reality, která se mávnutím kouzelného proutku střihačských nůžek rázem mění v neživotní realitu bezduchého kariérismu, v němž život a smrt nedávají o nic větší smysl, než svět sám, a proto je lhostejné, zda postava umírá, nebo se navrací k životu. Ekonomická transformace rodící zbohatlíky, zabíjející na cestě vzhůru všechny ostatní a hlavně sebe samotné jako své minulé existence, vede opět jen ke smyčce nových osobních bludných kruhů reinkarnací na cestě od hrobníka k milionáři a od milionáře k hrobníkovi, protože pro svět už neexistuje žádné východisko. Jancsó nejen metafikčním sebeobsazením se do groteskní role, ale i cílenou sociologizující neživotností postav, připomíná tehdejšího Godarda. ()
Hlavním znakem pro mě, u tohohle filmu je fakt, že ačkoliv se mi v rámci snímků zhlédnutých z tvůrcovy filmografie líbil asi nejvíce, ani to mi nezabránilo abych při projekci na část snímku usnul. ()
...jde o maximální úlet Mistra, který jím patrně hodlal ukončit svou filmografii (pohřeb v bazénu na závěr filmu). Je to geniálně prosté, pánové Jáncsó se svým dvorním scénaristou Hernádim se obsadili do rolí sebe sama a spolu s trojlístkem hlavních hrdinů vymýšleli situace, kterými by se pobavili. Takřka celé je to natáčené na Budapešťském hřbitově typu Slavín na Vyšehradě v Praze, případně přímo na zchátralém hradě Budě, či na mostech nad Dunajem. Představte si Chytilovou, jak si dělá prdel ze sebe sama a Polívka jí sekunduje - o nic víc ve filmu vlastně nejde, hrdinové umírají nejbizarnějšími smrtmi, aby se v dalším záběru pobaveně nad režisérovými spády opět objevili. Přesto občas problesknou fascinující záběry jakoby z doby, kdy byl Jancsó světová filmařská třída anebo obrazy v nové, klipové estetice (minimum dlouhých záběrů - "dvacet let tu nebyl režisér doprčic!"). Začátek a závěr filmu byly pro mě nejsilnější: - začátek, dvě děvčátka zabíraná z ruky, zpívající si vulgární "Jan Amos Komenský, skákal z okna..." však to znáte; pak střelba, nasnímaná s detailem na obličej krásné střelkyně, spousta krve. V závěru jízda přes nevinné obličeje mladých (velké komparzy on prostě UMÍ), pozorujících hard-rockovou kapelu (Nebe nad Berlínem? Fenyes Szélek?) a mezi nimi starý vlk Jancsó se stejně urputným výrazem jako oni (a jeden z trojice hrobařů, karikující ho) - a vzápětí je na všechny, s připjatými andělskými křidýlky, puštěný proud z vodních děl, staroch, nestaroch. Beru a su zvědav na další! ()