Oľga Borodáčová

Oľga Borodáčová se narodila jako Oľga Országhová 16. prosince 1899 v obci Záturčie u Martina. Po vystudování dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře v letech 1920 – 1921 a téměř celou vlastní hereckou kariéru sepjala s nejpřednější slovenskou činoherní scénou, se Slovenským národním divadlem v Bratislavě, kde prodlela až do odchodu na odpočinek celkem tři etapy let 1921 – 1922, 1924 až 1945 a 1953 – 1978.

Nejdéle přerušila své angažmá ve Slovenském národním divadle po německé okupaci, kdy spolu se svým manželem odešla jako činoherní herečka budovat nové Východoslovenské národní divadlo v Košicích (1945 – 1953), kde byl její muž ředitelem. Věnovala se též s chotěm umělecké recitaci po Československu. Slovenská herečka Oľga Borodáčová byla přesně realistickou umělkyní. Využívala své přesné charakterizační umění, mimiku, pohyby a postoj těla.

Výrazně používala svůj výrazný hlasový projev a charakteristický kulatý obličej s vysokým čelem, úzkými rty a očima daleko od sebe. Postupně se vypracovala ve výraznou hereckou osobnost 30. a 40. let slovenské kultury. Patřila mezi první slovenské profesionální herce. Kromě slovenského repertoáru hrála velké a výrazné kreace z ruských a sovětských autorů. Z milovnických a hrdinných rolí se herečka postupně přehrála až k postavičkám moudrých babiček, stařenek a matek.

Oľga se představila například jako Eva ve Stodolově „Bačově ženě“, Tamar ve hře „Herodes a Herodias“ Pavola Hviezdoslava, Mara v Tajovském „Ženském zákoně“, Alžběta Anglická ve stejnojmenné „Alžbětě Anglické“ Ferdinanda Brucknera, Málika v „Maríně Havranové“ Ivana Stodoly apod.

Jejím mnohaletým manželem byl slovenský herec, divadelní režisér, dramaturg, dramatik, šéf činohry, spisovatel, pedagog, překladatel a organizátor Ján (Janko) Borodáč (1892 – 1964), kterého (používal mj. pseudonymy Janko Bystrý či Ján Debnár) věrně doprovázela po celou hereckou dráhu. Věnovala se (podle vzoru manžela) taktéž politické a veřejné práci.

Ve filmu debutovala Oľga Borodáčová s manželem zásluhou českých filmařů, když se v životopisném dramatu Jana Svitáka MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (1935) představila jako matka právě generála Milana Rastislava Štefánika (Zvonimir Rogoz) Albertina Štefániková.

O tři roky později jí opět oslovili Češi pro postavu matky letce a posluchače vojenské akademie Milana Jurčíka (František Dibarbora) vdovy Jurčíkové v dramatu NEPORAŽENÁ ARMÁDA (1938) Jana Bora.

Naposledy byla o čtrnáct let později českými kamerami využita jako manželka městského tajemníka Helmutha Tietze (hrál Zdeněk Štěpánek) ve Vávrově zpracování románu NÁSTUP (1952) Václava Řezáče.

Do slovenské kinematografie vstoupila až po jejím utvoření v druhé polovině 40. let. Postupně se Oľga Borodáčová objevovala v šesti snímcích: žena v KATCE (1949) Jána Kadára, farářova matka v dramatu Paľo Bielika PRIEHRADA (1950), žena ve středních letech v Jariabkově komedii KOZIE MLIEKO (1950) a v krátkometrážní komedii ROHY (1955) Františka Žáčka a paní E. Chvojková v Ťapákově a Zacharově příběhu ROK NA DEDINE (1967).

A naposledy na slovenská filmová plátna vkročila v kreaci domácí nadporučíka Kukorelliho (hrál Milan Kňažko) ve válečném dramatu Jozefa Režuchy ŽIVOT NA ÚTEKU (1975). Vystoupila i v dokumentech (V SLUŽBÁCH DIVADLA a NAŠA PANI OĽGA BORODÁČOVÁ).

Stala se úplně první slovenskou rozhlasovou herečkou (např. „Konec a začátek“ 1955, „Krvavá svatba“ 1956, „Gazdina roba“ 1957, „Hřích“ 1957, „Letící stíny“ 1957, „Jaro roku 1871“ 1962, „Hoře z rozumu“ 1967, „Slovenské prostonárodní pohádky“ aj.). Ojediněle Borodáčová vystupovala i v televizi (jako matka v televizním snímku Karola L. Zachara BAČOVA ŽENA z roku 1972 a další).

Stejně jako manžel, i ona vyučovala herectví na bratislavské Hudební a dramatické akademii (1928 – 1942). Obdržela čestné tituly Zasloužilé umělkyně (1955) a Národní umělkyně (1961), dvakrát Státní cenu (1942) a za výkony za rok 1949 (1950) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1953). V počátcích své kariéry byla často uváděna jako Oľga Országhová – Borodáčová. Herečka Oľga Borodáčová zemřela 13. září 1986 v Bratislavě ve věku nedožitých sedmaosmdesáti let. Svého o sedm let staršího muže přežila o dvacet dva let.

Jaroslav "krib" Lopour