Jan Konstantin

Jan Konstantin se narodil jako Jan Schindler 30. září 1894 v Jeseníku nad Odrou do muzikantské rodiny. Po absolvování reálky a abiturientského kurzu plzeňské obchodní akademie se začal během první světové války soukromě zdokonalovat zpěvu u bývalého pěvce Národního divadla Bohumila Ptáka. Měl získat angažmá v Městském divadle v Plzni, ale musel narukovat do první světové války. Po návratu z vojny pracoval s Josefem Skupou v kabaretních pořadech Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni (léto 1919).

Dne 20. srpna 1919 v Plzni poprvé vystoupil na operní scéně jako host. Dále prošel operou Národního divadla moravskoslezského (1919 – 1920) a Slovenského národního divadla (1920 – 1921). I od roku 1924 hostoval na bratislavském Slovenském divadle. Po pohostinských představeních (duben 1921) se stal dlouholetým členem opery Národního divadla v Praze (1921 – 31. červenec 1960), kde setrval téměř čtyři dekády až do odchodu do penze, ale hostoval zde pravidelně až do své smrti.

Taktéž v Praze se pěvecky soukromě zdokonaloval u Carla Emericha. Po celou svoji kariéru vystupoval i za hranicemi: se souborem baletu a opery Národního divadla ve Volksoper ve Vídni (1924), ve Španělsku (1936) a také v SSSR (1956). V roce 1937 pomáhal organizovat umělecké večery na pomoc boje proti fašismu ve Španělsku. Kromě opery Národního divadla se věnoval koncertní a zájezdové činnosti.

V letech 1943 – 1960 vyučoval zpěvu na pražské Státní konzervatoři a na HAMU Praha (mezi jeho žáky patřil i Jiří Schiller či Jan Hlavsa). Pěvec Jan Konstantin disponoval temnějším přesně zvučným a plně hlubokým barytonem (dokázal zpívat i bas) s výborně znějící střední polohou. Svůj hlas vyzníval dobrou technikou, lehkostí, přirozeností a bez afektů.

Své předpoklady mohl nejlépe uplatnit ve smetanovském repertoáru. Zdeněk Nejedlý pěvce považoval za pokračovatele náhle zesnulého Emila Buriana. Až do 50. let byl realistickým pěvcem i hercem s pravdivým a psychologickým charakterizačním umem. Patřil mezi nejvýznamnější a přední osobnosti opery Národního divadla za Otakara Ostrčila a Václava Talicha.

Na divadelních prknech se průběžně představoval jako Sedlák Krušina („Prodaná nevěsta“), Vladislav („Dalibor“), Přemysl („Libuše“), Car Petr I. („Car a tesař“), Kníže Přemysl („Šárka“), Vodník („Vodník“), Sancho („Don Quichotte“), Mistr zedník Kalina („Tajemství“), Dudák Jiskra („Psohlavci“), Samko („Eva“), Figaro („Lazebník sevillský“ a „Figarova svatba“), Tomeš („Hubička“), Rigoletto („Rigoletto“), Antonio („Viola“), Baron Scarpia („Tosca“), Lovec („Rusalka“), Harašta („Příhody lišky Bystroušky“), Stárek („Její pastorkyňa“), Vok Vítkovic („Čertova stěna“), Matys („Polský žid“), Jiří Germont („Violetta“), Wolfram („Tannhäuser“), Marcel („Bohéma“), Ping („Turandot“), Evžen Oněgin („Evžen Oněgin“), Vávra („Tvrdé palice“), Bohuš z Harasova („Jakobín“), Silvio („Komedianti“), Kníže Jelecký („Piková dáma“) apod. apod.

Dále se ve svých partech objevoval v operách „Pytlák“ (Hrabě), „Maškarní ples“ (Renato), „Perníková chaloupka“ (Petr), „Werther“ (Albert), „Malířský nápad“ (Správce), „Smrt kmotřička“ (Hradní pán), „Italka v Alžíru“ (Taddeo), „Zakletý princ“ (Princ Miroslav), „Angelika“ (Charlot), „Julietta (Snář)“ (Muž v okně a Obchodník se vzpomínkami), „Čert a Káča“ (Čert Marbuel), „Královské děti“ (Šumař), „Poupě“ (Kučina), „Mladá garda“ (Andrej Valko), „Carmen“ (Morales), „Léto“ (Farář Hora), „Vojna a mír“ (Děnisov), „Na Starém bělidle“ (Prošek), „Rusalka“ (Vodník), „Boleslav I.“ (Březka), „Z mrtvého domu“ (Čekunov), „Mistři pěvci norimberští“ (Fritz Kothner), „Car Saltan“ (Skomoroch), „Zuzana Vojířová“ (Větrník), „Kouzelná flétna“ (Mluvčí), „Messinská nevěsta“ (Don Manuel), „Hoffmannovy povídky“ (Spalanzani), „Vina“ atd. aj.

Pěvecky vystupoval v rozhlase, televizi a na gramofonových deskách (např. „Figarova svatba“). Ve 30. letech se Konstantin poprvé uplatnil před filmovými kamerami. S ostatními kolegy z Národního divadla byl sedlákem Krušinou v Innemannově, Pollertově a Kvapilově zfilmované opeře Bedřicha Smetany PRODANÁ NEVĚSTA (1933).

Po dvaadvaceti letech se do filmových ateliérů navrátil podruhé, avšak naposledy, když hrál a zpíval v operních vložkách životopisného snímku Z MÉHO ŽIVOTA (1955) Václava Kršky. Do konce života se již pro film nevyužil. V roce 1954 získal titul Zasloužilého umělce. Jan Konstantin zemřel 28. června 1965 v Hojsově Stráži ve věku nedožitých jednasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour