Milada Čadikovičová

Pěvkyně Milada Čadikovičová se narodila 30. ledna 1920 ve Vysokém Mýtě. Svůj zpěv zdokonalovala na hudebním oddělení pražské Státní konzervatoře (1939 – 1946) u profesorky Jarmily Vavrdové. Své první angažmá nalezla v Opeře Divadla 5. května (1945 – 1948). Po jeho zrušení přešla s částí souboru do Národního divadla v Praze (1. srpen 1948 – 10. únor 1976), kde setrvala až do své předčasné smrti. Účastnila se rovněž operního festivalu Smetanova Litomyšl (1952 a 1954).

Byla pilnou a skromnou členkou opery Národního divadla, zůstala mu po svém přechodu věrnou až do svého úmrtí a zažila zde celou svojí uměleckou kariéru a vrchol svého období a doby. Pracovala i pro koncertní činnost. Milada Čadikovičová disponovala altem s temnou barvou, zvučností, příjemným zněním a vyrovnaným tónem, jenž pravidelným vystupování získal na intenzitě a objemu. Již od začátku vytvářela různorodé charakterové altové a mezzosopránové titulní, epizodní role, i postavy stařen a babiček.

Jako oblíbená žánrová zpěvačka dokázala mj. svojí bystrostí, temperamentem, mateřským okouzlením, upřímností, bodrostí a smyslem pro humor přetvořit živě náročné dramatické party, i s lehkostí komické příležitosti. Nejlépe Milada Čadikovičová excelovala v českém, ruském i sovětském repertoáru, avšak dobrých výsledků dosáhla i v klasických a moderních světových operách.

Diváky pěvkyně Milada Čadikovičová upoutala např. jako Veruna („Šelma sedlák“), Martinka („Hubička“), Háta a Ludmila („Prodaná nevěsta“), Solocha („Střevíčky“), Veruna („V studni“), Stařenka Buryjovka a Paní Rychtářka („Její pastorkyňa“), Larina a Filipěvna („Evžen Oněgin“), Sofie Ivanovna („Vzkříšení“), Broučkova hospodyně a Kedruta („Výlety pana Broučka“), Marta („Faust a Markétka“), Paní Prošková („Na Starém bělidle“), Marcellina („Figarova svatba“), Bakulová („Sněgoručka“), Káčina matka („Čert a Káča“), Krčmářka („Boris Godunov“), Zimoňka („Krútňava“), Babaricha („Car Saltán“), Stařenka („Julietta /Snář/“), Berta („Lazebník sevillský“), Salomena („Zvíkovský rarášek“), Anna („České jesličky“), Chůva („Honzovo království“), Flora („La Traviata /Violetta/“), Rozina („Maškaráda“), Matka („Vodník“) atd. atd.

Dále se mj. představovala v operách a dílech „Piková dáma“ (Pavlína a Vychovatelka), „Šárka“ (Hosta), „Eva“ (Mešjanovka), „Mladá garda“ (Věra Vasiljevna), „Kníže Igor“ (Chůva Jaroslavnina), „Tajemství“ (Hospodská), „Libuše“ (Žnec), „Příhody lišky Bystroušky“ (Paní revírníková a Sova), „Věc Makropulos“ (Uklízečka na jevišti), „Rigoletto“ (Giovanna), „Boleslav I.“ (Žena), „Král a uhlíř“ (Anna), „Smrt kmotřička“ (Paní starostová), „Car Saltan“ (Babaricha), „Preciézky“ (Marotte), „Maryša“ (Horačka), „Tkalci“ (Matka Baumertová), „Příběh opravdového člověka“ (Petrovna), „Jakobín“ (Lotinka), „Káťa Kabanová“ (Fekluša), „Veselohra na mostě“ (Eva), „Sedlák kavalír“ (Lucia), „Červená Karkulka“ (Babička), „Madame Butterfly“ (Matka Čo – Čo – San), „Řecké pašije“ (Žena z vesnice) apod. apod.

Pouze jednou jedinkrát se Milada Čadikovičová objevila před filmovými kamerami. Hrála a zpívala ve speciálně natočených operních vložkách životopisného filmu o Bedřichu Smetanovi (hrál: Karel Höger) Z MÉHO ŽIVOTA (1955) pod režií Václava Kršky. Spolu s pěvkyní se na filmovém plátně objevili i další její kolegové z Národního divadla a zpěváci, např. Ivo Žídek, Marie Podvalová, Beno Blachut, Václav Bednář, Josef Vojta, Luděk Mandaus, Vojen Novák, Jan Konstantin, Rudolf Cortés, Rudolf Asmus a nebo Bohumír Vích.

Přes některé filmové nedostatky zůstávají operní vložky působivými a výraznými znaky filmu. Jistě zásluhou operních pěvců a Milady Čadikovičové (jedna z mála možností jí dnes vidět). Pěvecky působila taktéž v rozhlase, v televizních přepisech známých oper (třeba jako Ludmila Krušinová v PRODANÉ NEVĚSTĚ režiséra Václava Kašlíka z roku 1962 atd.) a nebo na gramofonových deskách (např. „Příhody lišky Bystroušky“).

Milada Čadikovičová zemřela náhle 10. února 1976 v Praze, pouhých jedenáct dní po svých šestapadesátých narozeninách. Skonala na vrcholu svých tvůrčích uměleckých sil, kdy její kariéra kulminovala a Národní divadlo jí již tolik neobsazovalo a nenalézalo pro ní vhodné operní party jako dříve. Smrt přišla dvacet jedna let po její první a zároveň poslední filmové příležitosti (debutovala v pětatřiceti letech).

Jaroslav "krib" Lopour