Bohumír Vích

Bohumír Vích se narodil 28. července 1911 v Praze. Vyučil se a pracoval jako elektrotechnik. V letech 1938 – 1946 studoval zpěv soukromě u K. Vitiče a J. Vlasáka – Schwarze. Profesionální pěveckou dráhu začínal ještě za okupace během protektorátu v operetě nuselského Tylova divadla (1943 – 1945). Pak se po okupaci stal členem sboru (1945 – 1946) a sólistou (1946 – 1948) Opery Divadla 5. května, kde již dosáhl jistých úspěchů.

Nakonec po zrušení tohoto divadla přešel s ostatními ze souboru a stal se sólistou opery Národního divadla v Praze (1. srpen 1948 – 1971), odkud Vích odešel více jak po dvaceti letech na odpočinek. S operou hostoval taktéž ve Vídni (1948) a v SSSR (1956). Bohumír Vích se jako tenorista s výborným a dobře ovládaným, vyrovnaným a i ve výškách průbojným hlasem se širokým tónem skvěle dopomáhal zejména v italském repertoáru.

Velkorysé pěvecké a herecké nadání, pohybové umění, vervní herectví s menší postavou, pro níž nalézali operní režiséři hlavně v českém operním repertoáru komické party. Pro něž měl smysl v lidových postavách se svojí vitalitou, komickým a karikujícím účinkem. Avšak jeho zvláštní zjev mu nemohl dovolit vysoký počet rolí dramatických, v nichž byl i přesto výborným pěvcem a hercem. Avšak v těžké konkurenci výborných pěvců se v Národním divadle nemohl dostat přesně na výsluní a v trvalou známost operních diváků.

Byl například jako Brouček („Výlety pana Broučka“), Malíř („Malířský nápad“), Václav („Šelma sedlák“), Vašek („Prodaná nevěsta“), Jíra („Braniboři v Čechách“), Canio – Paňáca („Komedianti“), Radames a Posel („Aida“), Don José („Carmen“), Heřman („Piková dáma“), Jirka („Čert a Káča“), Goro („Madame Butterfly“), Alcindor („Bohéma“), Kapr („Vodník“), Žebrák („Honzovo království“), Plavec a Koryfej („Ivan Susanin“), Misail („Boris Godunov“), Jontek („Halka“), Adam Ecl („Psohlavci“), Vakula („Střevíčky“), Vít („Králův mincmistr“), Student („Pohádka máje“), Sergej Ťjulenin („Mladá garda“), Hajný („Rusalka“), Břichslav („Boleslav I.“), Tichon Ivanyč Kabanov („Káťa Kabanová“) a tak dále.

A dále se objevoval třeba v operách „Smrt kmotřička“ (Kapacita lékařská), „Mistři pěvci norimberští“ (Baltazar Zorn), „Car Saltan“ (Námořník), „Preciézky“ (Du Croissy), „Zuzana Vojířová“ (Ondřej Zachar), „Němá z Portici“ (Massaniello), „Lucerna“ (Klásek), „Tkalci“ (Wittig), „Čarostřelec“ (Kilián), opět „Carmen“ (Dancairo), „Louisa“ (Malíř), „Salome“ (Žid), „Hry o Marii“ (První hlas) a podobně.

Kromě jiných se na prknech scén Národního divadla účastnil i slavnostních koncertů a shromáždění, kde zpíval (například „Matiné na paměť 30. výročí úmrtí Karla Buriana“ či „Slavnostní koncert pro vyznamenané pracovníky“). Kromě aktivit na divadelních scénách se věnoval i dalším uměleckým činnostem. Pouze dvakrát využili zpěv a herectví Bohumíra Vícha taktéž čeští filmaři 40. a 50. let.

Nejprve byl zpívajícím hercem divadelní společnosti v komedii Františka Sádka (jenž byl krátce po natočení zatčen a uvězněn jako politický vězeň) ČERVENÁ JEŠTĚRKA (1948) s Jindřichem Plachtou, Václavem Voskou, Vlastou Fabianovou, Oldřichem Musilem, Františkem Kreuzmannem a Medou Valentovou v titulních rolích.

Po sedmi letech zpíval a hrál v operních scénách životopisného snímku o hudebním skladateli Bedřichu Smetanovi (Karel Höger) Z MÉHO ŽIVOTA (1955) režiséra Václava Kršky. Kromě Vícha se ve snímku objevili i další zpěváci a kolegové z Národního divadla, např. Ivo Žídek, Maria Podvalová, Beno Blachut, Vojen Novák, Rudolf Cortés, Milada Čadikovičová, Jan Konstantin, Josef Vojta i Rudolf Asmus.

Jako zpěvák vystupoval i v rozhlase, v televizních operních přepisech (VÝLETY PÁNĚ BROUČKOVY atd.) a na gramofonových deskách (př. „Výlety pana Broučka“). Kromě opery se čile zaujímal taktéž o koncertní činnost, které se věnoval při každé příležitosti. Znám byl také jako zpěvák populární hudby (zpíval pro dechovku, taneční hudbu, trampské písně a další).

Vích obdržel tituly Zasloužilého umělce (1972), Zasloužilého člena Národního divadla (1976) a Cenu Senior Prix (1995). Bohumír Vích zemřel 29. července 1998 v Praze, pouhý jeden den po svých vysokých osmdesátých sedmých narozeninách. Zesnul dlouhých sedmadvacet let po svém odchodu do penze z Národního divadla.

Jaroslav "krib" Lopour