Jaroslav Solnička

Vedoucí výroby Jaroslav Solnička se narodil 12. dubna 1922. O jeho místě narození, zázemí a původu nemáme žádné zprávy. Už za německé okupace začínal ve filmovém oboru, v Baťových filmových laboratořích ve Zlíně. Po dalších spíše nevýznamných postech ve znárodněné kinematografii přešel na začátku 60. let do Filmového studia Barrandov.

Zde působil nejprve jako asistent (1961 – 1963) a potom jako zástupce (1963 – 1967) vedoucího výroby. V roce 1968 absolvoval Jaroslav Solnička na pražské FAMU řízení a organizaci, získal titul Mgr. a nadále působil až do odchodu na odpočinek na Barrandově jako jeden z nejvýznamnějších vedoucích výroby (1968 – 1986).

Nejprve se třikrát představil na filmovém plátně v malinkých epizodkách diváka boxu v krátkém snímku POSTAVY MIMO HRU (1960) Petra Schulhoffa, hosta hotelu v Tomanově detektivce SLEČNY PŘIJDOU POZDĚJI (1966) a i předsedy závodní rady v černé komedii Jiřího Weisse VRAŽDA PO NAŠEM (1966) s Květou Fialovou, Rudolfem Hrušínským a Václavem Voskou.

Na dvou posledně jmenovaných titulech se účastnil taktéž jako člen filmového štábu. Solnička nejprve pracoval jako asistent vedoucího výroby u snímků režisérů Vladimíra Síse (AKCE KALIMANTAN, 1962), Zbyňka Brynycha (TRANSPORT Z RÁJE, 1962) a Martina Friče (KRÁL KRÁLŮ, 1963).

Následně se už jako zástupce vedoucího výroby podepsal hlavně pod snímky Věry Chytilové (O NĚČEM JINÉM, 1963), Miroslava Hubáčka (ZAČÍT ZNOVA, 1963), Pavla Blumenfelda (STRAKATÍ ANDĚLÉ, 1964), Miloše Formana (LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, 1965 a HOŘÍ, MÁ PANENKO, 1967), Ivo Tomana (SLEČNY PŘIJDOU POZDĚJI, 1966) a Jiřího Weisse (VRAŽDA PO NAŠEM, 1966).

Na konci 60. let se Solnička už jako samostatný vedoucí výroby podílel mj. na vzniku významných filmů Oldřicha Daňka (KRÁLOVSKÝ OMYL, 1968), Jaroslava Papouška (NEJKRÁSNĚJŠÍ VĚK, 1968), Otakara Vávry (KLADIVO NA ČARODĚJNICE, 1969) a Víta Olmera (TAKŽE AHOJ, 1970).

Zajímavostí je, že na rozhraní 60. a 70. let Jaroslav Solnička jako vedoucí výroby připravoval povídkové drama NÁVŠTĚVY (1970) s povídkami HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA Otakara Fuky, A V TOM ZÁMKU Milana Jonáše a ANNĚ K. JE ZIMA Vladimíra Drhy. Snímek však kvůli nastalé politické situaci nemohl být dokončen, výroba všech povídek byla zastavena a filmový materiál později nejspíš zničen.

Ještě za normalizace navázal spolupráci ve stejné funkci opět s Jaroslavem Papouškem (HOMOLKA A TOBOLKA, 1972; TELEVIZE V BUBLICÍCH ANEB BUBLICE V TELEVIZI, 1974; KONEČNĚ SI ROZUMÍME, 1976; ŽENA PRO TŘI MUŽE, 1979; CESTA KOLEM MÉ HLAVY, 1984 a VŠICHNI MUSÍ BÝT V PYŽAMU, 1985).

V 70. a 80. letech se jeho jméno ve filmových titulcích jako vedoucí výroby objevilo u Jaroslava Macha (TATÍNEK NA NEDĚLI, 1971), Otakara Fuky (SVĚDECTVÍ MRTVÝCH OČÍ, 1971; AKCE BORORO, 1972 a MYS DOBRÉ NADĚJE, 1975), Karla Kachyni (HORKÁ ZIMA, 1973), Jaromíra Borka (NA STARTU JE DELFÍN, 1974), Stanislava Strnada (MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU, 1975 a ČAS LÁSKY A NADĚJE, 1976), Ivo Nováka (ŠESTAPADESÁT NEOMLUVENÝCH HODIN, 1977), Ivo Tomana (VE ZNAMENÍ TYRKYSOVÉ HORY, 1977), Václava Matějky (SÓLO PRO STAROU DÁMU, 1978), Zdenka Sirového (HROZBA, 1978), Martina Hollého (SIGNUM LAUDIS, 1980), Milana Muchny (ÚNOS MORAVANKY, 1982 a ZELENÁ LÉTA, 1985), Oty Kovala (MODRÉ Z NEBE, 1983) a Františka Vláčila (PASÁČEK Z DOLINY, 1983).

Zpočátku byl vedoucím výroby i u snímku Jiřího Krejčíka BOŽSKÁ EMA (1979), byl ale nahrazen Janem Syrovým. Jako vedoucí výroby se podílel také na seriálech Československé televize, které byly natáčeny jako zakázka ve Filmovém studiu Barrandov (KRAKONOŠSKÉ POHÁDKY, DOBRÁ VODA, ZLÁ KREV a nebo PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO), a ojediněle i na slovenských titulech (KONCERT PRE POZOSTALÝCH, 1976).

Byl celoživotním fanouškem pražského fotbalového klubu Slavia (dlouholetý funkcionář a předseda kontrolní komise). Mgr. Jaroslav Solnička zemřel 29. července 2012 v Praze ve věku vysokých devadesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour